Zpravodaj Újezdského Babího léta 2011
autor: Petr Novotný
O rok starší VIII.
Těm z vás, kteří jsou pravidelnými návštěvníky Žalmanova webového hnízda, následující odstavce asi nepřinesou mnoho nového, ale pokusím se, aby ani oni neodešli s prázdnou.
Pro kapelu Žalman a Spol. uplynulý rok znamenal především dovršení třinácté společné sezóny, na jejímž konci jsme měli na kontě asi 1400 veřejných vystoupení (patnáctistovka bude letos v prosinci), Nechci tady ohromovat aritmetickou ekvilibristikou, jenom uvedu to, co by si mohl spočítat každý, kdyby chtěl. To číslo 1400 znamená, že naše kulturní úderka najezdila za oněch třináct let bezmála půl miliónu kilometrů (všichni dohromady) a v autech jsme seděli skoro sedm tisíc hodin (taky všichni dohromady). S takovou spoustou času každý naložil, jak uměl, ale většinou jsme upřeně koukali dopředu a nadávali hudebnímu dramaturgovi Radiožurnálu. Pokud vím, nikdo z nás se za tu dobu anglicky v autě nenaučil.
Za hlavní milníky života kapely v uplynulém roce (když nepočítáme fenomenální úprk Ivety Bartošové do Itálie, triumfální návrat Petry Kvitové z Wimbledonu a spuštění televizního kanálu Prima Love - to všechno jsme taky hluboce prožívali) osobně považuju Žalmanovy pětašedesátiny a uspořádání prvního ročníku festivalu Folkaliště.
Kolem narozenin zatím neproběhlo žádné velké troubení, ohňostroje a průvody na slonech - bylo jenom jedno slavnostní zasedání v Malostranské besedě a pár rozhovorů v novinách. Hlavní událost v podobě celovečerní show se chystá na podzim, kdy v českobudějovickém Metropolu zahrají Spojené jihočeské hudební cirkusy a varieté a do rána se bude vzpomínat. Kdybyste ve čtvrtek 24. listopadu neměli do čeho píchnout, přijeďte.
Jarní festival v Kalištích u Humpolce, kde pořádáme každoroční sjezdy fanklubu, byl první velkou akcí z cyklu Fanklub sobě a povedl se. Dokonce natolik, že hned na místě činu jsme začali opatrně mluvit o pokračování a k dnešnímu dni už je v představách realizačního týmu událost rovnou dvoudenní - v pátek večer a v sobotu celý den (setkání fanklubu uspořádáme příští rok samostatně na konci září, jak jsme zvyklí). Kdybyste příštího 8. a 9. června neměli do čeho píchnout, přijeďte.
Naše veskrze fádní soukromé životy jsou vedle toho sotva hodny komentáře, protože v nich musíme chodit k zubaři, spravovat auto, zasklít okno, posekat trávu, najít zaběhnutou kočku, vyhnat cizí kočku, která by ráda zaujala místo zaběhnuté, připravit zásobu dřeva na zimu (kromě Žalmana), zavařit okurky (kromě Petra), občas si zacvičit (kromě Jindřišky) a aspoň jednou denně se zkontrolovat v zrcadle (kromě Honzy, ale Jindřiška to zvládne za oba) - všechno jako kdokoli jiný. Příjemným vytržením jsou občasné návštěvy na Slovácku u našich dodavatelů vína a folklóru, jenom si na následující dva dny nesmíme nic domlouvat (třeba zubaře).
Ale něco zveřejnitelného mimo oficiální publicistiku se taky najde - spolehlivým evergreenem je třeba zemědělské zpravodajství z Minic. I letos se Jindřišce povedlo několik husarských kousků, za něž by zasloužila medaili Ivana Vladimiroviče Mičurina. Zejména proslulé jsou její pokusy s přeměnou dvouděložných rostlin na jednoděložné, metodou operativního odebrání jedné dělohy.
Honza, který si včas uvědomil možné katastrofální důsledky pro vědeckou klasifikaci rostlinné říše, pohromu odvrátil přesměrováním Jindřiščiny pozornosti zpátky k mrkvi (tady její zahradní pokusničení přinášelo, i když mizivé, ale přece jen nějaké výsledky) a vysvětlil jí, že když chce z trávníku odstranit lebedu a pcháč, stačí si koupit příslušný selektivní herbicid a není třeba hned přepisovat botaniku.
Se zážitky ze své králičí farmy se s vámi Jindřiška pravděpodobně podělí sama, ale kdyby třeba nebyl čas, tak aspoň ten nejkurióznější: před časem třídila králíky na samce a samice a nedlouho poté se ve výběhu se samci narodili mladí králíci, odborně řečeno jeden ze samců vrhnul. V lidské společnosti je to celkem běžný jev, že samec, který je nějakou dobu ve společném výběhu s jinými samci, tu a tam vrhne (nejčastěji nad ránem), ale u králíků tento úkaz dosud nebyl pozorován a tak zase byli v Minicích první (!).
Honza, který si včas uvědomil možné katastrofální důsledky pro celou jejich šlechtitelskou stanici, pohromu odvrátil přesměrováním Jindřiščiny pozornosti zpátky k salátu.
Trochu se bojíme, aby Jindřišku za dlouhých zimních večerů nezačala obtěžovat myšlenka na přeměnu krytosemenných na nahosemenné, respektive doufáme, že to Honza včas odhalí a přesměruje.
V naší chaloupce na úpatí Vysočiny jsme konečně uzavřeli příměří s červotočem, když jsme z obytné části odstranili poslední zbytky původního dřeva. Stálo nás to spoustu úsilí a peněz, červotoče to nestálo nic a teď jenom čeká, až z nových podlah vyvane impregnace, aby se mohl znova pustit do díla.
Ale zpátky ke kapele. Do pomyslné mapy jsme si během uplynulého roku zapíchli několik nových praporků - namátkou Nová Živohošť, Ostrov nad Ohří, Vratislavice, Ražice, Brníčko, Březová u Uherského Brodu a Bystřička. Z loňského pokrývání bílých míst nám asi nejvíc utkvěl Ostrov nad Ohří, zejména tamní obří kulturák, postavený pro duševní a ideové uspokojení mas z uranových dolů a obsluhy okolních koncentráků.
Výjezdů do zahraničí bylo o něco méně, ale na mapu si nově připichujeme Liptovský Hrádok a zanedlouho přibude Trenčín, kde jsme taky ještě spolu nehráli.
Jenom jednou jsme museli koncert zrušit, protože déšť v Hranicích před necelým měsícem byl tak přesvědčivý, že jsme raději slíbili, že se někdy v klidnějších časech vrátíme a všem všechno vynahradíme.
Ještě jednou věcí se musíme pochlubit a věřte, že s veřejnou hrou na strunné nástroje a zpěvem to nesouvisí jen zdánlivě: vždycky jsme byli všude včas, což při současném stavu silnic, našich aut, hustotě dopravy a cenách ropných produktů vypadá skoro nemožně, ale když má jeden motivaci...
Chcete-li všechny ty výše uvedené radosti sdílet s námi takříkajíc online, podívejte se občas na www.zalman.cz - tam to všechno je vteřinu po vteřině (v poslední době spíš týden po týdnu, bo neni čas).
Petr Novotný - nebavič, 15. 8. 2011
