Zpravodaj Újezdského Babího léta 2010
autor: Petr Novotný
O rok starší VII.
Pravděpodobně už jsem na tomto místě psal, že Babí léto je jeden asi ze čtyř úhelných festivalů, které nevynecháme o žádných prázdninách. S trochou nadsázky se tak pro nás Dolní Újezd řadí po bok akcí jako Prázdniny v Telči, Mohelnický dostavník nebo třeba Žalmanův folkový Kyjov.
Letos nám bohužel není dopřáno zůstat, poflakovat se po areálu, poslouchat ostatní kapely a ochutnávat pečené ryby, protože hned z pódia skáčeme do aut a testujeme na vlastních tělech, jestli se dá za dvě a půl hodiny dojet do Zlatých Hor v Jeseníkách, kde na nás čekají zlatokopové z celého světa, kteří si po namáhavém celodenním rýžování chtějí dopřát trochu rozptýlení.
To, že jsme zase o rok starší, pro nás především znamená, že stále větší prostor v našich cestovních taškách zabírá různé zdravotnické nářadí, oxidační činidla, příruční bajpásy a všelijaká restartovátka a vylepšovátka, díky nimž jsme stále ještě plně funkční a můžeme sloužit jako doklad paradoxu, že svěží mysl je schopna přežívat ve vetchém těle.
Doba mezi probuzením a ranním opuštěním hotelového pokoje, bez rizika, že způsobíme personálu úlek a následný pracovní úraz (jenom jednou se zatím stalo, že pokojská, kterou jsem potkal ráno na chodbě, skočila po hlavě do koše s prádlem), se zase o něco prodloužila, ale naštěstí, a v tom se lišíme od převážné většiny populace, potřebujeme být fit, dokonale hydratovaní a na vrcholu aktivity většinou až večer, takže to zatím zvládáme. Museli jsme jenom přehodnotit některé pojmy - Jindřiščinu kosmetickém kufru jsme začali říkat šlechtitelská stanice (a Honza při jeho přenášení nyní slyšitelně funí) a moje páteř pod tíhou basy ztratila pravidelné zakřivení, takže z profilu vypadám jako basový klíč.
Dvojnásob to platí o našich autech (netýká se Žalmanova stále ještě zánovního chevroletu), která během roku dostanou zabrat daleko víc než my a neustále nás překvapují novými rafinovanými závadami a následným zjištěním, kolik je na autě zbytečných dílů a různých tajemných agregátů, hadiček a samořezných šroubků, které vůbec nejsou nutné k tomu, aby to jelo aspoň dopředu. I v uplynulém roce jsme díky tomu byli vždycky na místě včas.
Prožili jsme třináctou společnou sezónu (do konce chybí ještě asi měsíc), ale nijak jsme se tím faktem nenechali rozhodit. Teoreticky bychom měli být svěží šťavnatou třináctkou, které sice už vlastní hormony připravily nejedno překvapení, ale zatím ještě není poznamenaná drogami, tetováním a piercingem a její profil na Facebooku je laděný spíš naivně než rafinovaně. Z cizích jazyků už zná všechna důležitá slova, jako fun, love, stars, sex a beauty. Ví přesně, jaký problém právě řeší Justin Bieber a jaký top by si vzala na pláž Selena Gomez (schválně se nás zkuste zeptat), víc zatím ke štěstí nepotřebuje.
Při detailním pohledu byste ale zjistili, že realita je o něco barvitější a naše společná zkušenost z nás dělá spíš zralou paní se třemi dětmi, šedinami a celulitidou, takže věkem kapely se raději přestanu vytahovat. Má to ale i svoje výhody, protože už nás nemusí trýznit, co všechno si holí Ben Barnes (ve třinácti by to bylo velké téma).
Každopádně si zakládáme na tom, že jsme to těch třináct let spolu vydrželi a ani do budoucna nehodláme přestat. I když se v poslední době musíme občas trochu uskrovňovat (jako všichni), rozhodně nehrozí, že budeme napodobovat ministra dopravy, tzn. položíme lopaty a půjdeme domů.
Letos jsem se rozhodl, že vás nebudu nudit záplavou údajů a čísel - co jsme všechno, kolikrát a s kým. Neodpustím si ale alespoň ta nejdůležitější: 1403, 81 (o dvě méně než loni) a 15 - a to Štoky, Zvěrotice, Lovosice, Chotěboř, Předklášteří, Černý Důl, Olšovec, Vysoké Chvojno, Starý Jičín, Nedvědice, polské Glucholazy, Řepice, Pyšely, Opočno a Bolatice. Tím pádem 361. Pozorní čtenáři minulých zpravodajů ÚBL jistě pochopili, ti ostatní už pravděpodobně dávno přeskočili na vedlejší článek.
Z pozoruhodných momentů, které nebyly dostatečně ventilovány na našich webových stránkách, bych vypíchl Jindřiščinu novou dovednost - na dosud ještě mladá kolena v sobě objevila filmařské střevo a začala natáčet a komponovat krátké filmy (zatím se zdráhám nazvat je klipy). Nejčastějšími objekty jejího zájmu jsou nejbližší bytosti, tzn. Honza a Neo a v širším smyslu každý, kdo se dostatečně razantně nebrání. Kdybyste někdy viděli Honzu, jak visí za nohu ze stromu, kolem krku má omotaného koně a něco zpívá na playback, který hraje ze zobáku opodál letícího kondora, pravděpodobně je někde v roští ukrytá Jindřiška, která právě s kamerou na oku realizuje svoji uměleckou vizi.
Jinak platí to, co každý rok - je fakt obtížné traktovat dvě tři události, protože něčím pozoruhodných bylo všech 81. Nemůžu ze zpravodaje ÚBL udělat zpravodaj Ž&S a byla by to i zbytečná práce, protože v plném rozsahu už existuje na našem webu.
Za události roku osobně považuju spuštění nového webového hnízda, návrat do Malostranské besedy, průnik do pražské restaurace Na Vlachovce (duchové všech vítězů soutěže O zlatou křídlovku zlobně poletovali kolem a neustále nám rozlaďovali kytary) a ostravský hattrick vloni na podzim - z dosud neprozkoumané příčiny jsme na území statutárního města Ostravy hráli třikrát v rozmezí měsíce a půl (předtím bylo obvyklé tak jednou za rok až dva). Z těch méně osudových, leč neméně zajímavých bych vyzdvihl například jarní koncert v Hradci Králové, odehraný bez indisponované Jindřišky (šlo to) a v neposlední řadě loňský ročník ÚBL, kde jsme utržili čtyři přídavky (!).
Na závěr si dovolím trochu píár: Žalman zrovna žije přípravami bilančního trojalba, kterým by mělo skončit dlouholeté spojení s firmou Univerzal. Bude se jmenovat Příběhy a na každém cédéčku bude dvacet písní - celek by měl pokrýt všechna období a všechny sestavy Žalmanových Spolů.
Bez tradiční zdravice bych nebyl kompletní, tedy: chcete-li všechny ty výše uvedené radosti sdílet s námi takříkajíc online, podívejte se občas na www.zalman.cz - tam to všechno je vteřinu po vteřině.
Petr Novotný - nebavič, 15. 8. 2010
