Zpravodaj Újezdského Babího léta 2008
autor: Petr Novotný
O rok starší V.
Loni bylo na Babím létě pro někoho možná trochu přežalmanováno - pamětníci vědí, že důvodem byla dedikace celého loňského ročníku právě Žalmanovi, takže se na pódiu vyskytoval několikrát v různých podobách. Letos máme taky spoustu dobrých důvodů k různým trachtacím, ale v Újezdě jsme už zase ve všeobecně známém tvaru. Oslavy máme totiž rozloženy do celého roku.
Osmičkové roky jsou pro kapelu Žalman & Spol. podobně zlomové jako pro celou společnost. Začněme Žalmanem - ten si letos na podzim připomíná čtyřicet let své hudební kariéry. Někoho by mohla napadnout souvislost s jinou čtyřicet let starou událostí, ale myslím, že hledat vztah mezi bratrskou internacionální okupací a startem Žalmanovy kariéry by bylo hodně přitažené. Časová shoda tu sice je, ale jinak nemají oba příběhy žádnou spojitost a jejich vektory jdou úplně jinými směry. Zatímco okupace a následné události vedly k naprostému rozkladu společenských hodnot, Žalman náš vezdejší život činil spíš lepším (alespoň některým).
Další důležité osmičky se týkají Jindřišky a mne. Někoho by mohla napadnout souvislost s nějakou tělesnou proporcí, ale myslím, že hledat vztah mezi číslem osm a velikostí mých bot by bylo hodně přitažené. Tentokrát to pouze znamená, že jsme se oba v roce s osmičkou na konci narodili. Jedna oslava už byla na jaře, kdy jsem si v úzkém kroužku asi pětapadesáti lidí připomínal dožité padesátiny, druhá, s mnohem nižším číslem v záhlaví, bude na podzim.
I pro Honzu jsou osmičky v některých ohledech fatální, i když to nesouvisí s narozeninami. Může si třeba připomínat, že v roce 1998 dostal od Ježíška svou první elektrickou kytaru, což mu celý dosavadní život obrátilo naruby (asi na týden). Ještě jedna osmičková příhoda měla na Honzův život poměrně osudový dopad, i když ne takový, jako v případě té kytary - podle některých pramenů v roce 1988 poznal Jindřišku.
Profesně se toho za uplynulý rok až tolik nestalo. Normálně jsme fungovali a kromě nové desky, o níž bude řeč později, se nic mimořádného nedělo - každodenní vzdorování vysokým cenám a nízkým politikům, dlouhým kolonám na dálnici a krátkým zábleskům radosti, širokým bulvárům všemožných pokušení a úzkým stezkám pravdy, hlubokým kořenům občanského šovinismu a mělkým syžetům nováckých megafilmů - tak jako každý.
Meziročně jsme odehráli 82 veřejná vystoupení, což je o něco méně, než v jiných letech, protože letos jsme prakticky celé první čtvrtletí věnovali nové desce a pořádně hrát jsme začali až v dubnu. Jenom jedenkrát jsme museli koncert odvolat, bylo to před týdnem v Dolních Kounicích a důvodem byla srážka dvou frontálních rozhraní nad jižní Moravou. Jinak jsme vždycky všude byli včas (což je s ohledem na stav našeho autoparku udivující) a relativně při smyslech. Na mapě teď máme pokryto 338 obcí (řadu z nich mnohonásobně) a vystoupení na ÚBL má, podle mého análu, číslo 1239 (počítáno od září 1997, kdy jsme společně hráli poprvé). Ještě jedno číslo nám dělá radost - do konce roku by mělo na počitadle našich webových stránek naskočit 250 tisíc přístupů. Tedy pokud se něco nestane, třeba Rusové nevypnou internet nebo Čína nezakáže používání počítačů z důvodu ochrany svých ekonomických zájmů.
Trochu se zastavím u nového alba. Kromě několika nových písní v lidovém duchu jsou na desce Žalmanem upravené a zhudebněné lidové texty. Ač se to zdá nemožné, našlo se ještě pár neobjevených a přitom použitelných textů, i když dodatečně zjišťujeme, že jsme v jednom případě nebyli první - text písně Vězení, nazpívané Robertem Křesťanem a Šany, kdysi zazněl v trochu jiné podobě v seriálu Hříšní lidé města pražského.
Album Mezi kameny není řadová kapelní deska, protože se na ní podílelo asi 26 lidí (plus 3 fiktivní postavy), proto je na obalu napsáno Pavel Žalman Lohonka a hosté. Jednotícím principem celé sbírky je především Žalmanovo autorství a není tentokrát hlavním interpretem. V jedné písni ho vůbec neuslyšíte, občas jenom hraje na kytaru nebo někde vzadu zpívá.
K desce se podařilo přidat čtyři roky starý DVD záznam koncertu z Vletic, dnes už trochu neaktuální, ale zbavili jsme se tím jednoho bolavého restu (námi nezaviněného) a kdo si album pořídí, může si porovnat, jak jsme před čtyřmi lety byli ještě mladí, svěží a šedin prostí.
Když nepočítáme různé reprízy, byli jsme v uplynulém roce v televizoru jenom jednou. V listopadu 2007 nás pozvali do pořadu Hřiště 7 a nechali nás na playback zahrát tři písně. Bylo to celkem fajn, akorát během našich vstupů přítomné děti na pokyn režiséra ožižlávaly takové malé buřtíky - asi aby bylo všem divákům jasné, že jsme pečbuřti. Ale nijak nás to nerozhodilo, protože na podobný přístup jsme zvyklí - minule zase během dobročinné sbírky Pomozte dětem při naší písni moderátoři na umělém ohni opékali umělé kuře (maskot akce), což všem ostatním připadalo náramně vtipné...
Naše občanské životy se ubíraly v obvyklých mantinelech. Brožovi si doma postavili krásnou kachlovou pec a Jindřišce se poprvé podařilo zasadit cibuli správnou stranou do země, takže se ujala (cibule).
Já jsem na jaře přidal jednoho nebožtíka do našeho autopohřebiště (prozatím zásobovaného především Honzou) a den na to si Žalman pořídil nový Chevrolet, takže koloběh železa zůstal v rámci kapely uzavřený.
Na závěr tradiční zdravice: chcete-li všechny ty výše uvedené radosti sdílet s námi takříkajíc online, podívejte se občas na www.zalman.cz - tam to všechno je vteřinu po vteřině.
