Zpravodaj Újezdského Babího léta 2007
autor: Petr Novotný
O rok starší IV.
Nedosti na tom, že Žalmanovi je zasvěcen celý letošní ročník ÚBL, takže ho několikrát během dne uvidíte naživo, ještě k tomu se pravděpodobně nevyhnete tomuto článku ve zpravodaji, který je Žalmana jako obvykle plný. Chceme dostát tradici a přinášíme pravidelný roční přehled zpráv ze sdružení Žalman & Spol.
Dnes se v Dolním Újezdě vyskytují "spoly" dva, první (tzv. Praspol) a zatím poslední, tato zpráva se bude týkat druhého z nich.
Je těžké některé příhody upřednostňovat před jinými, tak se pokusím navázat na předchozí díly seriálu O rok starší a zaměřím se na dříve zmiňované okruhy.
Začnu smutně (to je v našem žánru obvyklé) zprávou, která je i uvnitř kapely vnímána s různou intenzitou. Do věčných lovišť odešel Bard, Jindřiščin dalmatin a náš kapelní maskot, nehrající kapitán, vášnivý zpěvák v duetu s flétnou nebo foukací harmonikou a čistá duše. Přejeme mu teplý pelech v psím ráji, dostatek nároží a patníků a stále plnou misku. A prosíme, nedávejte mu granule, těch měl během pozemského života dost.
Když nepočítáme různé odpadlé části našich aut, Bardův odchod byla jediná ztráta uplynulého roku. Samozřejmě jsme zase o něco šedivější a ohnutější a arzenál různých mastiček, barviček a sofistikovaných přístrojů potřebných k tomu, abychom mohli ráno vyjít na ulici, se zase o něco rozrostl. To ale čtyři metry od pódia nepoznáte. Jediný viditelný handicap byly Petrovy berle, s nimiž chvíli zápasil v Jindřichově Hradci, jinak jsme zdraví jako průměrný obyvatel evropského prostoru, vystavený čas od času radioaktivnímu mraku - tu z Černobylu, tu zase z Temelína.
Loni na Babím létě zvolna kulminovaly oslavy Žalmanových kulatých narozenin, letos se připravujeme na kulaté výročí současné kapely. 20. září to bude už deset let, co nás na keramických trzích v Kunštátu paní zahajovačka uvedla slovy "A nyní vystoupí zpěvák Pavel Lohonka a jeho skupina Žalman", čímž odstartovala a v mnohém i předznamenala náš společný profesní život. Od té doby jsme odehráli 1155 veřejných vystoupení, najeli každý skoro půl milionu kilometrů a poznali zblízka kolem 350ti sálů a veřejných prostranství. Všechno si to pamatujeme a některé detaily opatrujeme jako data na hadru (dříve jako oko v hlavě).
Oslavy budou nejspíš prosté, pravděpodobně si v Kopřivnici na hotelu dáme panáka a před usnutím každý věnuje tichou vzpomínku deseti letům života, která utekla jako voda v chladiči Honzova voyageru.
Ale to jsem trochu odběhl od tématu.
Bezesporu nejvýraznější událostí od loňského léta byl porod a křty našeho nového alba. Protože desky stárnou mnohem rychleji (dokonce i rychleji než psi), je dnes naše poslední společné děcko těsně před biřmováním a pomalu ho začneme zasvěcovat do tajů partnerského života. Nemáme aktuální přehled, kolik Zatracených písní se podařilo dostat mezi poslední hrstku pravověrných, kteří cédéčka ještě kupují, místo aby si je stáhli z internetu, ale skoro třináct set odpovědí v naší webové anketě je dostatečný feedback, abychom si udělali představu, co se od nás napříště očekává. Deska nám zabrala většinu loňského podzimu, protože jsme ji křtili až do konce roku skoro na čtyřiceti místech.
V mediální oblasti jsme si za uplynulý rok trochu polepšili, protože jsme do televizoru byli pozváni hned třikrát, z toho jeden pokus byl neplatný, a sice záznam pořadu Pocta francouzskému šansonu, kde jsme se nevešli do konečného sestřihu. Vedlejší efekty dvoudenního pobytu v Brně to ale bohatě vynahradily, protože Žalman se po dvaceti letech svezl šalinou (tramvají), když se jelo do štatlu (města) na škopek (pivo) a pak se u hotelového výtahu letmo setkal se svým idolem. Francouzský umělec Hugues Aufray se s ním na věčnou památku i vyfotil.
Husarský kousek se nám povedl v předvánočním čase, kdy nás pozval Miroslav Donutil do svého tlachacího pořadu a na Štědrý večer nás viděly všechny naše babičky, sousedky a prodavačky.
Tři minuty dvacet dva vteřin slávy v dobročinném bazaru Pomozte dětem už nehodnotíme tak jednoznačně kladně, protože během našeho playbacku si moderátoři pořadu na umělém ohni opékali umělé kuře (maskot akce), což může mít několik výkladů a ne všechny jsou lichotivé. U ostatních kapel si nic takového nedovolili.
První polovina letošního roku byla trochu klidnější, čehož každý využil po svém - Jindřiška k vývoji nové odrůdy mrkve, která nepotřebuje hnojit, zalévat a jednotit a přesto se při sklizni dá v půdě najít bez lupy, Honza s Petrem k práci na vlastních deskách a Žalman k přípravě alba, které vyjde příští rok a o němž zatím nemůžeme nic prozrazovat.
Tu a tam jsme i hráli, ale to jsme brali jako příjemný odpočinek od neustálého sezení u počítače a nad poznámkovým blokem. Zajímavá byla třeba filipojakubská noc, strávená na festivalu Beltine, nebo hraní na bučovickém zámku, vnímané všeobecně jako pokus o prolomení léta trvající stagnace místních oficiálních kulturních (starých) struktur. Ale něčím zajímavý je každý koncert a jak už jsem napsal - je těžké některé upřednostňovat.
Roční kolečko se uzavřelo před týdnem, kdy jsme se vrátili z každoroční expedice po Vltavě. Po řece jsme se pohybovali průměrnou rychlostí 3,35 km/hod a za tři dny jsme zdolali úsek z Vyššího Brodu do Boršova, to je, vzhledem k značnému počtu lodí ve flotile a značnému množství osvěžoven na trati, odpovídající. Jenom sportovec Honza, který měl sebou v barelu několik knih s vodáckou tématikou od Zdeňka Šmída (a občas z nich zpaměti citoval), si neustále stěžoval u vedoucího výpravy (Jindřiška) a dožadoval se, aby loď alespoň občas jela rychleji než proud.
Chcete-li všechny ty výše uvedené radosti sdílet s námi takříkajíc online, podívejte se občas na www.zalman.cz - tam to všechno je vteřinu po vteřině.
