Zpravodaj Újezdského Babího léta 2005
autor: Petr Novotný
 
O rok starší II.

Loni byl na tomto místě záznam ze života Žalmanova Spolu, kde jsme se především chvástali, co jsme za uplynulý rok dokázali. I když se samo nabízí ve výčtu pokračovat, řekl jsem si, že letos zmíním i to, co se nám nepovedlo, protože takový seznam je čtenářsky mnohem poutavější.
Napřed ale několik nezbytných čísel. Meziročně jsme odehráli 109 vystoupení a pokryli jsme některá dosud bílá místa (mimo jiné Nymburk a Kroměříž) v naší cestovní mapě. Ta je teď poďobaná 294 tečkami a nepokryté zůstávají v podstatě už jen vojenské újezdy, část vltavské kaskády a některé oblasti na Znojemsku, Bruntálsku a v okolí Českého Brodu (tamnímu středovlnnému vysílači se snažíme vyhýbat). Naproti tomu v Praze jsme k dnešnímu dni hráli už 136 krát. Letos v květnu jsme v žateckém divadle oslavili devítistý koncert současné sestavy, vystoupení v Dolním Újezdě má číslo 942. Na jaře Žalmanovi vyšla autobiografická kniha Ráno bylo stejný, na které pracoval s šéfredaktorem dnes už neexistujícího Mladého světa, dosud existujícím Honzou Hlaváčem. Křtili jsme ji celé jaro a pořád je v prodeji, m.j. i tady v areálu, v butiku našeho manažera. Na našem webu se od loňského ÚBL bylo podívat přes 30 tisíc návštěvníků a asi před dvěma týdny se nám na počítadle na chvíli ukázalo číslo 100000.
Teď ty nedostatky. Nepovedlo se nám ve větší míře se prosadit v masových médiích, čehož po zkušenosti z Čundrkántryšou a Novot ani nelitujeme. Pro státní masové médium jsme připravili do vysílání záznam loňského koncertu ve Vleticích, ale oni pak šikovně zvolili vysílací časy tak, aby ochránili vkus masovou zábavou zmasírovaného masového konzumenta, takže normální (do práce chodící) člověk neměl šanci nás vidět. Pořad už byl i reprízován a pravděpodobně vzápětí odsunut do archivu. Teď nadchází období totální prosledovanosti (Velký Bratr a podobné), takže nás budete moci sledovat pouze naživo.
Loni na podzim se nepodařilo odvrátit sedmý sraz fanklubu v Sudoměřicích. Všichni fanklubáci, kteří po návštěvě sklepa manželů Bučkových při hledání základny přešli zelenou hranici, byli sice vráceni zpět do vlasti a později do svých bydlišť a do pracovního procesu, ale slovenská pohraniční policie má od té doby vyhlášený permanentní stav pohotovosti a nafasovala nové vrtulníky s termovizí. Podobné to bylo i na osmém srazu letos na jaře. Ten se konal taky na velmi nebezpečném místě (blízko Slapské přehrady) a jenom nepříznivé počasí a relativně velká vzdálenost od vody zachránila mnohé rozjařené účastníky setkání před romantickou noční procházkou a neromantickým utonutím.
Mezi loňská negativa počítám i to, že po přestěhování manželů Brožových na jejich venkovské sídlo se Jindřišce koncem listopadu podařilo rozdělat oheň v kamnech. Když se o tom dozvěděl Honza, následovala přednáška o nebezpečí, které představuje hra se sirkami a zabavení doličné krabičky. Jindřiška od té doby smí používat jenom elektrický sporák a tím pádem svůj první úspěšný pokus už nezopakovala.
Na poli pracovně-právním se nám pořád nedaří vybojovat alespoň některé, jinde naprosto běžné, zaměstnanecké výhody, takže o tom, že by nám Žalman platil stravenky, si můžeme nechat jenom zdát, o penzijním připojištění ani nemluvě. Ale nevzdáváme to.
Poněkud rozporuplné mínění panuje v otázce angažování našeho letního hosta, bubeníka Honzy Kirchnera, který si v kapele vysloužil přezdívku „Kiokéna“ (podle akustické konstanty z ukolébavky Ho ho watanay). Muzikantsky nás to určitě posunulo, ale na morálku v kapele má Kiokéna spíš zhoubný vliv – obzvlášť při letní expedici na Vltavě se mnozí Mirkové Dušínové v jeho společnosti změnili na Štětináče. Ale necháme si ho, protože do bubnu mlátí opravdu inovativně.
To, že jsme o rok starší, není možná ani tak vidět na nás samotných, když nepočítáme Honzovy mozoly z rodinné farmy, Petrovy postupující šediny a Bardovu postupující zchátralost (je z nás nejstarší). Nejlíp se to dá ilustrovat na stavu našich ojetin, které musely za rok naskákat asi 50 tisíc (po českých silnicích) a svou postupující zchátralostí (vyjma Žalmanova nového džípu) si nijak nezadají s Bardem. Zatím jsme sice vždycky všude byli včas, ale okamžik triumfálního příjezdu za traktorem se neúprosně blíží. I naše vlastní čepy, tlumiče a kardanky oproti loňsku o něco víc vržou, hadice netěsní a výfuky vykazují známky koroze (museli jsme naskákat asi 50 tisíc po českých pódiích). Dokonce i Jindřiška má za poslední rok místy poškrábaný lak a před každým vystoupením musí viditelná místa rozlešťovat. Ale až budeme před Vámi stát, nemělo by být nic poznat, protože pódium je zvláštní území, kde neplatí běžné fyzikální zákony (platí jenom zákon o zachování energie a přísloví "Jak se do mikrofonu volá, tak se z monitoru ozývá"). Pódium v Dolním Újezdě navíc patří k našim oblíbeným, takže se budeme snažit, aby nic nevrzalo a všechny hadice (alespoň dočasně) těsnily. K tomu nám dopomáhej Velký Manitou.
Chcete-li všechny ty výše uvedené radosti sdílet s námi takříkajíc online, podívejte se občas na www.zalman.cz – tam to všechno je vteřinu po vteřině.