Uvedeno v čísle 1/2003 časopisu Portýr
Autor rozhovoru: Madla Křenková
Žně Petra Novotného
Ahoj Petře, mohl bys nám říct, jak a kdy ses dostal k muzice?
Přímo takhle to mám vzít až od třetihor?
Proč ne, to obvykle bývá dost zajímavý.
Tak dobře. Už jako malé pachole jsem rádo zpívalo a poslouchalo sovětské častušky. Ne, tak jinak: na kytaru jsem začal hrát asi tak ve čtrnácti, jako spousta ostatních. O rok později (bydlel jsem v Nejdku - Sudety) jsem zjistil, že je nás moc kytaristů a rozhodl jsem se zkusit kontrabas (jako spousta ostatních). Byla to taková z nouze ctnost, protože já jedinej z celý party jsem měl trpělivost na to, abych tenhle nástroj dokázal donést do kilometr a půl vzdálený zkušebny. A to už mi zůstalo - basa i trpělivost.
Na střední škole se nic moc nedělo; dojížděl jsem do internátu a trochu hrál s jednou skupinou, která se jmenovala Dostavník Nejdek a s níž jsme se propracovali až na Portu v Olomouci, myslím, že to bylo v roce 1977. Byl to největší úspěch, kterého jsme dosáhli. Ve škole jsme měli takovou příležitostnou partičku, kde jsem hrál na banjo, to mě tehdy dost bralo, ale nedostali jsme se dál, než na krajskou Portu. Vlastně jo, jednou jsme hráli na lampiónovým průvodu.
Po vojně jsem se vrátil do Sudet, bydlel chvíli v Sokolově a pak se přestěhoval do Chebu, kde jsem se skamarádil s Rychtářema. To byla svého času slavná trampská kapela a společně jsme se scházeli hlavně na každotýdenních hospodských sedánkách. Hráli jsme ve Svojšicích a jednou jako hosti na Portě na Lochotíně. Někdy v roce třiadevadesát tahle skupina měla pro vydavatelství Venkow natočit vzpomínkovou desku ze svých nejhezčích věcí. Spolupracoval na tom i s bývalý člen Áda Vostrý (manžel Lenky Slabé), se kterým jsme dohromady desku pro Rychtáře připravili. No a producentem celého projektu byl Žalman. Já jeho trochu znal, on mě vůbec. Asi si mě z natáčení zapamatoval (nebo spíš si mě zapamatoval Vojta Zícha) a po vánočním koncertu v Chebu v třiadevadesátém mi nabídli spolupráci místo odcházejícího basisty Jardy Kováře. Byly to zajímavý začátky - nechal jsem si deset dní na rozmyšlenou, pak jsem prodal starou škodovku a koupil kombo, Žalman mi poslal kazetu s aktuálním repertoárem a po jedné zkoušce ve Mlejně v Praze jsem šel před lidi. Bylo to 28. února 1994 v Ivančicích.
Vidíš, jak jsi šikovnej.
Nevím, jestli šikovnej - od tý doby jsme v Ivančicích nehráli. Angažmá u Žalmana mě vysvobodilo, protože po odchodu z divadla jsem se trochu plácal a různě střídal zaměstnání.
Hned první den mi přivodil šok Franta Linhárek, když mi vrazil do ruky diář a nadiktoval mi hraní na celej rok. A to se tehdy hrálo čtyřikrát týdně, pátek, sobota, neděle volno a tak pořád dokola, kolem stoosmdesáti ročně. Ještě mám ty diáře schovaný…
Z prvního dne mám ještě jeden zajímavej zážitek. Večer na hotelu jsem čekal, že mi někdo z ošlehaných profesionálů něco k mému prvnímu výkonu řekne, ale tvářili se netečně a docela mě tavili. Až někdy nad ránem Vojta svým typickým způsobem vyndal z úst cigáro a pronesl památnou profesní připomínku: "No, v podstatě, nechtěl by sis koupit nový struny?" Ale zvykli si, taky co jim zbejvalo, že jo?
Hraješ i na klávesy. To ses naučil kdy a kde?
Vlastně jsem se na piáno nikdy neučil, hraju na klávesy spíš z nezbytí, ale baví mě to, i když vím, že nemám žádnou teoretickou průpravu a svojí technice říkám "hrabičky". Vím, co chci slyšet a umím nástroj zkrotit tak, aby hrál to, co si přeju, jsem vlastně spíš programátor než hráč. Když si vezmeš náš repertoár, tak je slyšet, že vytvářím jenom pozadí - plochy a jen tu a tam občas tahám někde kočku za ocas. Je škoda, že ve skupině nemáme klávesového specialistu; pořád musím hrát levou rukou basy, aby se neztratilo harmonické dno a samozřejmě to hraní je pak o něco ochuzeno. Potřeboval bych ještě jedny ruce.
Nedávno jsem spolupracoval se skupinou Načas a nahrával jsem jim nějaký klávesy - ze šesti věcí nakonec koupili asi tři, ale hrozně mě to bavilo. Nemusel jsem suplovat basu a stačilo jenom tak malovat a přidávat barvičky. Takhle by to mělo fungovat.
Spolupracuješ s alternativním divadlem Buchty a loutky. Co je to za divadlo?
To je taková moje srdeční záležitost, spolek hrozně milých lidí, kteří si svojí vizi divadla dokázali vyvzdorovat za cenu občasné chudoby a svojí nezávislost museli vykoupit každodenním mydlením pohádek po školkách. Teď si polepšili, protože mají stálou scénu ve studiu Švandova divadla v Praze na Smíchově. Jsou vystudovaní loutkoherci, sami si na koleně dělají scénu, loutky a ostatní udělátka a obvykle je jejich představení takovej milej multimediální mišmaš. Znám se s nima z Chebu, kde měli první angažmá po škole. Hrál jsem ve dvou představeních, kde byla zapotřebí na jevišti živá muzika. První kus (to bylo ještě v Chebu) byl Tajemný cizinec podle novely Marka Twaina, Koncert Josef K. se ještě pořád hraje, ale moc nám to v poslední době termínově nevychází, což mě mrzí, protože se k nim chodím vždycky duševně opláchnout.
Jak zvládáš neustálé přejezdy Cheb - Praha, Praha - Cheb? V Praze máš přece hodně co do činění.
To je pravda, prakticky každý týden odjíždím z Chebu na několik dní. Jezdím takhle už devět let, i když v poslední době mám nástupní stanici na šňůru u žalmana v Budějovicích. Pokud není venku vyloženě slota, tak i čas strávený v autě využiju - neustále mě tlačí termíny fejetonů v Malostranské Besedě a kapelní webové stránky, takže si v autě přemýšlím a občas si něco poznamenám.
Máš v autě nějaký diktafon nebo tak něco?
Ne, vedle sebe mám papír a když se pár myšlenek naměstná, tak zastavím a napíšu si to. Ale nechal jsem si koupit od Ježíška mobil, kterej má asi tříminutový záznamník, takže pokud to zacházení nebude příliš složitý…
Ale vlakem jsem jezdil dlouho. Jel jsem do Prahy, pak mě někdo vzal do auta, šňůru jsem odjel s ním a pak vlakem zpátky. Asi tak před rokem jsem se takhle vracel a protože jsem jako obvykle ve vlaku spal (taky co dělat brzy ráno), tak se někomu podařilo mě okrást. Sebrali mi dost peněz, naštěstí všechno ostatní mi nechali. Tehdy jsem se zašprajcoval a jezdím na srazy autem.
Jezdit v noci vlakem - jseš vlastně dobrodruh.
No, nebylo to tak krutý. Vracel jsem se domů rychlíkem Žilina - Cheb a někdy se mi povedlo podplatit slovenského průvodčího, aby mi prodal lehátko a mohl jsem chvíli spát; svoje věci jsem měl na hromádce pod sebou a tak na ně nikdo nemohl. Nejhorší bylo čekání na nádraží, protože ho na noc zamykají a občas jsem stepoval na mrazu od jedný do tří, než zase otevřeli. Tehdy jsem znal osobně několik bezdomovců z pražského hlaváku.
Působíš ve studiu Good day records jako hudební režisér. Co si pod tímhle výrazem můžeme asi tak představit?
To má dost širokej rozsah, podle toho, jaká kapela zrovna nahrává. Někdy jsem spíš za policajta a říkám "rychle, pomalu, nízko, vysoko" a někdy dělám i něco jako spoluproducenta (třeba deska Poupat - můj největší loňský projekt). To znamená udělat si vlastní názor na nahrávaný materiál a po fázi vzájemnýho přetlačování dospět k všeobecně přijatelnýmu kompromisu. S Víťou Troníčkem jsme všechno velice podrobně probírali půl roku dopředu; aby to sice byla pro Poupata typická deska, ale aby zároveň byl znát nějaký posun. Spolupráce byla skvělá a Víťa měl všechno dokonale logisticky připravené, takže jsme neměli žádné prostoje. Protočili jsme skoro tři sta hodin a s výsledkem jsem spokojený.
Uspokojivá je prý i práce na nové desce Jindry Kejaka.
Ano, to je. Měl jsem trochu obavy z toho, že se neznáme s bubeníkem a protože on měl na natočení bicích jenom jednu frekvenci, spíš jsem stínoval a držel se zpátky. Bavilo by mě, kdyby zbyl čas, úplně na závěr před míchačkou přetočit po sobě všechny basy, abych mohl reagovat na to, co je v bicích, kytarách a ostatních nástrojích. Kdysi to takhle dělali Beatles a v poslední době tak točí třeba Flea z Red Hot Chili Peppers a je to zatraceně slyšet. Uvidíme, jak se to bude dál vyvíjet.
Stále se bavíme o muzice. Řekneš nám něco o svém soukromém životě?
Jsem patnáct let ženatý a mám čtrnáctiletou dceru Zdeňku. Měli jsme i těžký období, ale teď je mír a je nám spolu dobře. Myslím, že už si obě dvě na mou častou nepřítomnost zvykly.
Dcera se potatila?
Potatila. Chodí na piáno a zpívat do sboru. Piáno jí nebaví, bere to jako hroznou kolbenku, ale ve sboru dělá už teď dokonce pomocnou sbormistryni a pomáhá s nejmladšíma dětma, vysvětluje základy a tak. Jméno Zdeňka dostala po dceři Karla Havlíčka Borovského; v době jejího narození jsme v divadle hráli hru Dcera národa, která nás oba rodiče dost zasáhla.
Tys pracoval před čtrnácti lety v divadle?
Šest let jsem v chebském divadle dělal osvětlovače, zvukaře a příležitostnýho autora muziky. Moc mě to bavilo a myslel jsem, že tam vydržím až do důchodu, ale v devadesátým prvním se změnilo vedení a několik nás na protest odešlo. Po jedenácti letech už je všechno zase jinak a povedl se mi aspoň externí návrat - na podzim jsem dělal hudbu k Lešanským jesličkám, což byla dost pakárna, protože části se zpívaly a ten text není zrovna moc zpěvný - bylo to jako zhudebnit jízdní řád. Vypadá to, že spolupráce bude pokračovat, z čehož se upřímně raduju.
Ještě k tvé dceři. Čtrnáct let, to už je vlastně dospělá.
Už je větší než máma. Jsem rád, že spolu máme hezkej vztah, protože já jsem takovej ten ambulantní rozmazlovací tatínek. Potatila se i ve vkusu - posloucháme spolu Zappu a Phila Glasse, zkousla i Davise a Millera. Má ráda Dana Bártu, - 123 minut a vesměs poslouchá úplně jiný věci než její vrstevníci. Nedávno přitáhla domů Tatu - to jsme se nasmáli…
Tak to musíš být spokojeným otcem.
To jsem.
Jak bys hodnotil uplynulý rok?
Měl jsem dost práce a to je vždycky dobře. Začínali jsme hned v lednu s Poupatama, na podzim jsem dělal ještě režii na desce skupiny Knezaplacení. S Načasem byla moc fajnová spolupráce, dokonce jsme se domluvili, že si s nima v únoru v Malostranské besedě střihnu dva kousky - budu dělat Johna Lorda z Deep Purple. To se dělá tak, že se najde nějaký dost drsný rejstřík hammondek a pak se hraje hlavně loktama.
Loni jsem měl rok žní, pořád jsem dostával nějaké deputátní desky - třeba od Jirky Smrže - tu desku mám moc rád, i když je to pro posluchače trochu hůř stravitelná muzika, s Ivem Jahelkou jsme párkrát živě prováděli jeho Pojízdnou soudírnu, kolečko mi přinesl i Pavel Zajíc (P + L) a Vojta Zícha (Dr. Míza). Občas jsem se zavřel ve studiu a podle telefonických instrukcí nahrával pro Juwel folk nebo Stráníky. Prostě to byl rok vyplněný prací, a to vesměs příjemnou. Samozřejmě jsme jezdili s Žalmanovým Spolem - kolem stovky koncertů, což je spíš průměrné skóre.
Nakonec jedna zajímavost. V zimě jsem korespondenčně nahrával kousek muziky pro Reliéf. Mají na desce jednu vánoční píseň a capella a potřebovali úvod a konec na varhany. Šéf studia Good Day Records Jirka Mašek mi zavolal, domluvili jsme tóninu a tempo a já jsem doma v kuchyni něco nadrtil do sekvenceru. Udělal jsem v počítači wavky a poslal je do Prahy. Škoda, že to nešlo mejlem, protože Jirka měl malou schránku - to by bylo velmi elegantní… Ve studiu to pak akorát sešili se zpěvem a společně oefektili a zmástrovali. Když tlačí čas, dá se to dělat i tímhle způsobem.
Myslíš, že tento rok bude taky tak úspěšný?
Rád bych, aby to pokračovalo a neudělal jsem někde chybu. Zatím žádný zprávy o zásadnější práci nemám, když nepočítám jedno slíbený představení v divadle, ale většinou se to tak rozjede, že nevím, co dřív. V březnu mi bude pětačtyřicet a k narozeninám si dám dárek - konečně vyjde sborník mých fejetonů z Malostranské besedy. Ujal se toho Michal Huvar, jehož vydavatelství Carpe diem produkuje moc zajímavý věci - má třeba i ucelenou edici poezie a hlavně je pečlivej. Koncem ledna mu všechno předám už vysázený, seděl jsem u toho celý vánoce.
Bude knížka normálně k sehnání?
Určitě, chtěl bych jí i vozit sebou na spolácké koncerty.
Máš nějaké sdělení pro naše čtenáře?
Přeju jim do nového roku pevné nervy, nízké daně a jiného ministra zdravotnictví.
