Malostranská beseda listopad 2011
autor: Petr Novotný
 
Čtrnáct let a pořád trváme

O mně je známo, že jsem takový samozvaný kapelní kronikář a co neprožijeme, to si dofabuluji. Tentokrát nebylo fabulace třeba, protože řeč bude o skutečnostech, které se dají snadno ověřit na internetu, v policejních svodkách a v databázích ministerstva práce a sociálních věcí.
Chci mluvit o naší čtrnáctileté společné pouti, tentokrát zase v trochu jiných souvislostech. Jenom to samotné číslo je v dnešní rychlé době naprosté unikum, protože ostatní kapely se všelijak přeskupují, zanikají a na jejich mrtvolách hned povstávají nové - a my pořád trváme. Jediná personální změna se stala před třemi lety, kdy nám umřel pes, ale zanedlouho se Jindřišce s Honzou narodil nový.
Přestože, měřeno lidským věkem, jsme teprve čtrnáctiletá šťavnatá šťabajzna, mlékem a strdím oplývající, při bližším ohledání byste zjistili, že to ani zdaleka tak není. Třeba mně se už dlouho, ale opravdu dlouho nestalo, že bych se bez zjevné příčiny něčemu hihňal.
V životě hudebního tělesa běží čas jinou rychlostí, takže ve skutečnosti jsme mírně ošoupaná pětačtyřicítka, místy zkorodovaná, a s upilovanou hlavní. Ale to nás nijak neznepokojuje, protože povadlé vnady umíme vykompenzovat zkušeností, šarmem a elegancí.
Neřešíme už nepodstatné prkotiny, takže nás nechává chladnými nejnovější zjištění, že natření samoopalovacím krémem opticky zmenšuje bříško a je nám kupříkladu úplně šumák, co všechno si holí Justin Bieber, což jsou pro čtrnáctku osudové otázky. Kdybychom náhodou potřebovali zjistit, co všechno si holí Štefan Margita, prostě ho sbalíme a podíváme se.
Když se šikovně zmáčkneme, pořád ještě z nás vychází oheň a dým.
Před rokem jsem se pokusil naše společné plahočení zasadit do širšího dějinného rámce a myslím, že se mi to povedlo, alespoň soudě podle mnoha vašich dojatých dopisů. Dnes na to půjdu jinak a podívám se na tu dlouhou dobu prizmatem našich společných miminek, protože na okolnostech vzniku desek se dá dobře ilustrovat, jakými zákruty procházela naše společná kariéra a jak se proměňoval náš společenský kredit. Když nepočítám různé kompilace, narodilo se nám jich celkem sedm, čili bychom měli mít nárok na dřívější odchod do důchodu - tedy my, co v něm ještě nejsme.
První album se jmenovalo Sbohem romantiko a při jeho natáčení jsme ještě nebyli konstituovaným tělesem, protože jsme byli založeni až za několik měsíců. Název jsme s Honzou bryskně překřtili na Sbohem chromatiko a bylo nám hned jasné, že pokud jde o humor, budeme si rozumět.
Natáčeli jsme na analogový šestnáctistopý magnetofon ve sklepě, který byl olepený papírovými platy od vajíček, přičemž nejcennější klenotem byl mikrofon z eN Dé eR ze šedesátých let. Ale to nám nevadilo, protože tehdy ještě byly naše kariéry na vzestupu a dělali jsme pěkná pevná hovínka. Jako miss.
Hned v následujícím roce vyšla deska Láska a smrt. Tu jsme nijak nepřejmenovali, protože jsme ji měli rádi. Pokud si ještě vzpomínáte, byl to zhudebněný výběr ze stejnojmenné sbírky lidové poezie, textový materiál byl rozdělený na třetiny a každý z pánů s ním při zhudebňování naložil podle svého. Už nikdy jsme se k tomuhle modelu nevrátili.
Prostředí, kde deska vznikla, zůstalo stejné - totiž ten sklep na Žižkově, kde bylo kousek na metro, kolem spousta hospod, a kde se o pomíjivosti českého folku krásně meditovalo na blízkém hřbitově.
Nejcennějším kusem ve studiu byl mikrofon vyrobený v eN eS eR někdy po roce 1972. Ale to nám nevadilo, protože v té době jsme ještě dokázali zabít všechny známé druhy bakterií.
Protože z politických důvodů bylo potřeba, aby konzument zapomněl na předchozí sestavy, za dva roky spatřilo světlo světa album Ve znamení ryb. Obsahovalo třiadvacet zrecyklovaných písní, což je hodnocení možná poněkud dysfemické - podle autora sleevenote Honzy Hlaváče se jednalo o album retrospektivní, neboli jakési best of. S Honzou jsme ho lehkovážně překřtili na Ve znamení chyb, nicméně jsme na něm poctivě pracovali ze všech svých tehdejších sil s přestávkami jedenáct měsíců.
Už podruhé jsme se setkali s tajuplným slovem mastering, což je zvláštní proces, který má na nahrávku podobné účinky jako na člověka první sex - vypadá potom dospělejší. Pořád ještě jsme věřili, že svět patří optimistům a pesimisté jsou jen diváci.
V roce dva jedna, jak s oblibou říkají politici, jsme se s další deskou přestěhovali ze sklepa na Žižkově do sklepa na Smíchově, ale jinak jsme si technologicky celkem polepšili, protože po předchozích nájemcích nám zůstala spousta vyspělého vybavení, třeba rychlovarná konvice a mikrovlnka, což je ve vypjatých situacích ve studiu mnohdy důležitější než monitory za milión.
Do jedenáctého září zbývalo ještě několik měsíců, slovo terorismus bylo u nás prakticky neznámé a jediné, co nám znepříjemňovalo idylické budování kapitalismu, byly myšlenkové veletoče Cyrila Svobody z KDU-ČSL. Navíc jsme byli čerství mistři světa v hokeji, Žalmanovi bylo sladkých pětapadesát a k svátku dostal zbrusu nový fanklub. Existovali jsme čtyři roky a podle mého názoru jsme prožívali jeden z vrcholů společného pinožení. V té době jsme ještě věřili, že práce je daleko větší legrace, než legrace.
Abych nezapomněl - album se jmenovalo tři tečky v roce jedna (politici by to četli jako tři tečky v roce dva jedna) a myslím, že ta mikrovlnka je tam opravdu slyšet. Alternativních názvů jsme měli hned několik, namátkou Jedna ze dna nebo V ruce bedna, ale žádný se neujal.
Po tříleté pauze přišla velká rána - ocitli jsme se kousek za Prahou ve studiu SONO, kde v té době vznikaly nejprestižnější desky českého popu a filmová muzika pro půlku světa. Byl to pro nás kulturní šok - jednak jsme byli po letech vyzdviženi ze sklepa do prvního patra a než jsme si zvykli na denní světlo, byla deska skoro hotová; a pak nás trochu zaskočilo, jak se ve velkém světě s ničím nemažou - první brnk byl zaznamenán 12. ledna a 10. března v Kopřivnici už byl první křest. Všude se povalovaly bedny plné drahých mikrofonů, mixážní stoly byly velké jak Jindřiščin záhumenek a poprvé jsme si čuchli k digitálnímu záznamu přímo do počítače, i když tehdy ještě v embryonální podobě. Dál už jsme nemohli, ledaže by nám vydavatel zaplatil frekvenci v Abbey Road.
Deska se jmenovala Nápis na štítu domu. Alternativní název nedostala žádný, místo toho jsme na dobu natáčení překřtili SONO na kotlodrom Vlajkonur a Milan Cimfe dostal od nás čundráckou přezdívku šerif Mici. Někdy v té době jsme si uvědomili, že názor je jako zadek - každý má nějaký.
V roce dva šest, jak s oblibou říkají politici, jsme se pokorně vrátili k Jirkovi Maškovi, který mezitím přesídlil ze sklepa na Smíchově do takového polosklepa v Nuslích. Tady vzniklo album Zatracený písně, které okamžitě dostalo pracovní název Zatracený plísně, což s mikroklimatem v polosklepě souviselo jen zdánlivě. Pokud jde o atmosféru při natáčení, začali jsme tehdy zjišťovat, že láska sice zahřeje, ale uhlí je uhlí.
Tahle deska byla zajímavá tím, že jsme se odvážili dost daleko od rodné akustické hroudy, což bývá v českém tradičním folku závdavek na průšvih. Kromě plnohodnotných bubnů a saxofonu jsme dvakrát zkusili i smyčcový kvartet a jakkoli byly tyhle pokusy krotké a bezzubé, ve fanouškovském elektorátu z mnoha našinců udělaly cizince.
Další zvláštností bylo, že Zatracený plísně byly první naše čistě digitální práce - na konci mikrofonní šňůry byl převodník a všechno další už byla otázka strašně rychlého hemžení nul a jedniček. Jestli vás zajímají detaily, zeptejte se Jindřišky, která se ve filmové škole zrovna učí, jak se motají kabely.
Už tu mám jenom nožičky a závěr.
Posledním počinem (chtělo by se říci zatím) je tři roky stará záležitost s názvem Mezi kameny. Přesídlili jsme za tím účelem do Českých Budějovic (kde by chtěl žít každý, kromě Honzy) a vyšvihli jsme se až do podkroví ve čtvrtém patře, což je přijatelné maximum, pokud máte stěhovat všechny krámy po schodech bez výtahu.
Podobně jako prvně jmenovaná Sbohem chromatiko, ani poslední deska nebyla čistě kapelní záležitostí a vyšla pod značkou Žalman. Kromě nás je na ní v roli hostů slyšet ještě asi 23 dalších lidí a spolácký je jenom DVD bonus.
Pro sebe jsem si desku překřtil na Brzy zkamením, protože jsem ji měl produkčně na hrbu a ještě pořád mi z té doby někde v poště straší asi 450 emailů, které jsem si vyměnil s vydavatelstvím a hostujícími muzikanty.
Byl to náš zatím nejrozsáhlejší projekt - třeba titulní píseň měla 49 stop a museli jsme kvůli ní koupit nový počítač, aby to všechno zvládal spočítat a zvuk nekuckal.
Na nejbližší hřbitov to bylo vzdušnou čarou asi kilometr, ale v roce dva osm, jak s oblibou říkají politici, už o pomíjivosti českého folku nikdo z nás meditovat nepotřeboval. V tomhle ohledu už jsme měli jasno.
Ve srovnání se skupinou New Christy Minstrels, která stejný počet alb stihla za dva roky a letos pod vedením Randy Sparkse oslavila 50 let, se naše čtrnáctileté snažení jeví jako nicotné, ale když vezmeme v úvahu, že oni měli na svojí straně všechny možné výhody, včetně toho, že uměli zpívat a hrát na kytary (a taky neměli žádné problémy s angličtinou), nevychází naše statistika zas tak špatně.