Rozhovor pro Babský elán pořízený před koncertem v Havířově 20.10.2003
rozhovor vedla Hana Dvořáková

Tak jako neexistuje ideální muž, neexistuje ideální žena

Když přijede Žalman se svojí kapelou, vždycky mám jistotu, že jsou na obzoru příjemně strávené chvilky. Nejinak tomu bylo v pondělí 20. října 2003, kdy svedl boj s prvním novým dílem Nemocnice na kraji města. Nutno říci, velmi důstojný a v konečném důsledku úspěšný boj. A velmi prospěšný boj, protože normální člověk si přece nemůže nechat ujít báječný koncert před televizní podívanou...
Žalman je člověk velmi vstřícný. Místy, když přemýšlí o odpovědi, působí velmi rozvážně. Je s ním legrace, ale místy, což je taky fajn, zcela odpovídá své přezdívce. Každopádně, rozhovory s ním patří k těm, které mi dlouho utkví v paměti a nesmírně si jich vážím. 

Víc jak rok jsme se neviděli, za tu dobu došlo ve vašem životě k zásadní změně, totiž oženil jste se. Dovolte mi, prosím, tu drzou otázku, co očekáváte od manželství?
To jste mě velice překvapila. Protože, co očekávám? Já už měl dvě manželství za sebou. Očekávám, že tentokrát mi manželství vydrží. Protože, protože...

Říkají chlapi, že stejnou chybu člověk neudělá dvakrát...
No stejnou chybu?! Prostě to přišlo tak, že moje nynější žena se vlastně vdávala poprvé. Já už ani nepomýšlel na to, že bych se ženil, říkal jsem si, když s někým budu žít, tak s ním budu žít. Vzhledem k tomu, že má přítelkyně nebyla vdaná, chtěla se vdát, tak jsem řekl, že ano.

Prima, ale teď se teda ještě zeptám, protože minule jste mi povídal o tom, jak si představujete ideální ženu. Jste vy ideální manžel?
Tak to já těžko můžu říct. Ideální manžel snad ani neexistuje. Já bych řekl, že člověk by se měl snažit. Ale jako neexistuje ideální žena, neexistuje ideální muž. Manželství je samozřejmě závazek, máme holčičku a to už je rodina, i když jsem často pryč, jezdím hrát, tak když přijedu, snažím se být s rodinou maximálně, využít to. Vařím rád, chodím rád nakupovat, to je moje, do toho se mi nikdo nesmí plést. Snažím se tedy na druhé straně i pomáhat. Je to o vzájemné toleranci. Zbytečně se třeba nehádáme, občas si vyměňujeme názory, to musí být; vyříkat si v manželství věci, nejlépe je vyříkat si je hned. Když existuje vzájemná tolerance, tak to dobře dopadne.

Víte, ptám se taky proto, že vy mi připadáte takový hodně pohodový člověk. Víte o nějaké své vlastnosti, o níž víte, že s ní okolí dokonale vytočíte?
Někdy vytočím, když zareaguju úplně opačným způsobem a nevyříkám si to hned. Tak si tedy chvíli přemýšlím, říkám si, kde je chyba. Možná se zbytečně brzy uzavírám sám do sebe, ale to se dá změnit. Každý máme nějaké své chyby....
Ale fakt je to těžký o sobě povídat. Taky někdy odpočívám víc, než bych měl, protože jsem unavený po koncertech, po natáčení. Vím, že bych mohl dříve vstát, to jsou ty drobnosti.

Letošní rok je v životě Vaší kapely dvacátý jubilejní. Bývá ten výroční rok v něčem jiný než ty běžné?
To se akorát udělají koncerty. My jsme už začali loni, tam, kde to pořadatel přijme, pozvu pár hostů. Loni jsme měli Nezmary, měli jsme třeba i starou sestavu, letos to budou akorát dva koncerty, a to v Divadle ABC a v Budějovicích. Tam budu mít jako hosty pardubická Poupata a Pavlínu Jíšovou s kapelou. Trochu se zavzpomíná, protože za těch 20 let jsme natočili nějakých třináct, čtrnáct alb, zahrají se starší písničky. Koncert se připraví speciálně pro tento účel.

Bilancujete těch dvacet let? Byla třeba doba, kdy jste to chtěl pověsit na hřebík?
Samozřejmě, taky. No, spíš jsem to chtěl pověsit na hřebík s kapelou a začít znova. Krize v těch různých sestavách samozřejmě byly, to je už známé, že lidé si po několika letech přestanou rozumět, mají jiné ambice, chtějí se sami prosadit, proslavit. Odchází z kapely, přichází někdo jiný. Tak je to běžné skoro v každé kapele. 

Příští rok zase budete křtít nové cédéčko...
Zatím ho nemáme.

Právě chci vyzvědět, v jaké je fázi?
Ve fázi příprav... Už je to hmotné, nebo teprve v mysli?
Už je napsané. Teď se zkouší, čtyři písničky už hrajeme na koncertech, teď jsme zkoušeli další dvě, do konce prosince jich bude třináct. V lednu se bude točit.

Čeká nás nějaké překvapení?
Řekl bych, že to bude návrat k písničkám jednodušším, sdílnějším, asi. Nějaké překvapení? Budou to písničky, žádný nový směr, možná některé budou zajímavě zaranžované, ale to se uvidí. To mohu těžko posoudit, písničky, co vznikly, mi přijdou, že jsou zase o stupínek výš. Dlouho jsem si s tím hrál, než jsem všechno vypustil ven, hodně jsem o tom přemýšlel, aby písničky byly opravdu stoprocentně hotové.

Moji další otázku jste tak trochu nakousnul. Příští rok už máte také koncertní diář téměř plný a u několika, dvou nebo snad tří koncertů se objevuje jméno Pavlína Jíšová. Kdysi s vámi zpívala, teď vydala krásné album V proutěném křesle. Sledujete profesní vývoj lidí, s kterými vám bylo dáno hrát?
Pokud něco vytváří, tak ano. Pavlína mě z těch lidí zajímá patrně nejvíc, Tonda Hlaváč dělá u Nezmarů, jejich současnou tvorbu také znám. Pavlína mě zaujala, že do toho skočila rovnýma nohama a vyprodukovala velice hezkou desku, má výbornou kapelu. Viděl jsem několik jejich vystoupení, myslím, že má všechno před sebou. Pokud vydrží ty dva roky ježdění po republice, tak má dost velký prostor v muzice, lidi na ni začnou chodit. Já mám z toho velkou radost. 

Vy už jste vytvořil i novou festivalovou tradici. Bude osmý ročník Žalmanova folkového Kyjova. Proč právě Kyjov? 
Protože jsme hledali nějaký festival a protože mám vztah k Jižní Moravě velmi vřelý, mám tam několik přátel, kamarádů vinařů a rádi tam jezdíme. Tak před osmi lety jsme si řekli, že něco uděláme. V Kyjově je výborný starosta, řekl ano. Nějak se to také muselo jmenovat, propůjčil jsem akci jméno. A dnes už kolem dvou tisíc lidí o prázdninách přijíždí.

A už můžete říci na koho se to příští léto můžeme těšit? Nebo víte, co, koho byste tam nejraději pozval?
Já přesně nevím, kdo tam bude. Určitě nějaká cimbálovka. Přesně to ví Franta Linhárek (kapelní manažer a organizátor festivalu – pozn. autorky). Koho bych tam jednou chtěl dostat? Třeba Spirituál Kvintet, který bohužel o prázdninách nejezdí. Třeba Ivu Bittovou, mám několik takových tipů a věřím, že jednou se tam tihle lidi objeví. 

Založili jsme u nás ve městě Sdružení přátel městské knihovny. Nedá mi to a musím se optat i Vás. Co si vybavíte, když se řekne knihovna?
Knihovna je sympatická záležitost. Rozhodně by se měly knihovny udržovat. Protože ne všichni lidi mají možnost si knihy kupovat, ale hlavně je to někdy zbytečné. Prostě si knížku půjčím a pak zase vrátím, protože kdyby lidi knížky jen kupovali, měli by doma jen knížky. 

Jak to vlastně dopadlo s vaší knížkou povídek?
To je ve stádiu pokračování. Protože Honza Hlaváč, který mé paměti píše, se stal šéfredaktorem Mladého světa a na půl roku musel vše vypustit. Teď po nějakém čase dodělává další povídku, a ještě další je rozpracovaná a další dvě asi ještě ode mě nabere a pak to celé zpracuje a v příštím roce na Vánoce by to mělo vyjít ve Vydavatelství a nakladatelství Alman.