Hospodářské noviny, 15.9.2006
Autor: Marie Trávníčková
Žalman: Mám svoje šťastné roky Jupitera
Kdysi ho kamarádi nazvali Žalmanem, pro jakýsi smutek, který měl v písničkách i v hlase. A ten hlas byl vždycky na písničkářské scéně jeden z nejzajímavějších. Hluboký, příjemný, důvěryhodný. Letos na jaře bylo Pavlu Lohonkovi šedesát, za dva roky oslaví čtyřicet let zpívání. Když otevře plánovací kalendář, modrají se jeho stránky pořád popsanými řádky. V září vydává novou desku nazvanou Zatracený písně, do konce roku ho čeká téměř čtyřicet koncertů. Nevypadá, že by přibrzdil.
Nedávno jsem kdesi četla: "Zpívá zapomenutá legenda Žalman Lohonka." To s vaším naplněným kalendářem moc neladí.
Kdo to napsal? Když pominu, že bych měl být zapomenutý, ani tituly, jako je legenda, nemám rád. Taky mi říkají jihočeský bard, případně folkový bard... To je akorát na šoupnutí do rakve a zaklapnout víko. Pořadatelé tím obvykle lákají publikum: "Teď uvidíte legendu těsně před smrtí... jestli vůbec ještě dokulhá."
Ač mi bylo na jaře šedesát, mám toho tolik, že si spíš potřebuju odpočinout. V září vychází nová deska a čeká nás asi pětatřicet křtících koncertů. Vedle toho si děláme hezky s Pavlínou Jíšovou a Tondou Hlaváčem, s tou starou kapelou, se kterou si občas zahrajeme pro radost, jen akusticky. Navíc dělám pořady v českobudějovickém rozhlase, což taky zabere nějaký čas. A teď jsem se znovu stěhoval konečně do vlastního bytu. Bydlím zase v Budějovicích, naproti splavu na Malši, mám kousek do města a zároveň jsem v přírodě. To mě těší ze všechno nejvíc.
Bylo vám hodněkrát hůř?
Vždycky, když jsem měl osobní průšvihy se ženami. Poprvé před šesti lety a před dvěma podruhé. To mi bylo hodně blbě a vůbec jsem nemohl pochopit, že zase budu muset někam jít a něco hledat. Teď mi moje dcera říkala, že kupovat peřinu se mnou šla naposledy. Vždycky nás v Budějicích zastavil ten samý člověk a ptal se: "Už se zase stěhuješ?"
Copak vám nechybí něco jako stálý domov?
Pořád. Jsem rozdvojenej. Narodil jsem se v Budějicích, a dlouho jsem žil a pořád ještě napůl žiju v Praze. Před čtyřmi lety jsem se sice do Budějic vrátil, znovu se oženil, jenže pak ten vztah krachnul a zase jsem se z Budějovic ztratil. Takže zůstat v jižních Čechách se mi povedlo až teď.
Čím jsou ve vašich očích?
Nemají konkurenci. Ať přijedeš na jakékoli místo, je tam krásně. Nádherné roviny na Třeboňsku, s jejich rybníky a blaty. K Jindřichovu Hradci už se trochu vlní, protože přecházejí do Vysočiny. Táborsko má zase úplně jinou náladu. Hodně svérázné je Prácheňsko, to předhůří Šumavy. Ale nejvíc to mám rád tam, kde končí Novohradské hory a začíná Pošumaví. Panenský kraj za Kaplicí a za Kletí, kolem Boletic, kde vojáci zabrali nejkrásnější kus země, a už ji naštěstí vrátili.
Jižní Čechy jste hodně poznával přes muziku. Co jí konkrétní krajina dala? Umíte rozeznat písničku od Práchně a od Třeboně?
Jo, umím. Šumava vždycky byla zádumčivá, písničky kolem ní baladické až hororové a příběhy v nich smutné, tragické. Prácheňsko, kde hodně působily dudácké muziky, mi už přišlo veselejší a hodně taneční. Dodnes tam dudácké festivaly organizuje Josef Režný, pán, kterému je přes osmdesát a vypadá jako Krakonoš. Ten na Prácheňsku lidové písničky sbíral a od něj je mám. Ale mně nejvíc přirostly k srdci blaťácké. To je kraj od Budějovic nahoru, až k Soběslavi a Týnu nad Vltavou. Nejbohatší vesnice, které si mohly dovolit zvát dudácké muziky a lidová hudba se v nich hodně udržela. Tam jsme našli Panenku, Nezacházej, slunce, Záblatský mlejny a tak dále. Krásné něžné věci až skoro do balad, a nebo naopak hambaté písničky. Blaťácko je nejvíc živočišné.
Kdysi za časů Minnesengrů jsme tam s režisérem Vítkem Hrubínem písničky hodně hledali, jenže to bylo v té nejhorší době 70. let, kdy se lidi báli cokoli říct. Babičky nám sice zpívaly a vyprávěly, jak bývalo, ale v momentě, kdy Vítek zapnul magnetofon, řekly: Dost. Tak jsme aspoň mapovali, kde je v hospodách dobrý pivo.
Začínal jste ovšem v 60. letech, kdy nastupoval spíš big beat a pod pojmem lidová písnička jsme slyšeli cimbálovku.
Jenže já jsem odchovanec trampingu a začínal jsem americkými lidovkami. Z nich jsme tenkrát ve vlastní tvorbě čerpali. České lidové písničky jsme vlastně začali dělat z nouze. Jako Minnesengři jsme měli být začátkem 70. let zakázaní a režisér budějovického rozhlasu Miroslav Vaverka, který za nás orodoval, nám řekl: "Kluci, asi by to chtělo sáhnout po lidovkách." Tak jsme je s Pavlem Pokorným, Ivanem Zichou, jeho ženou Evou a Honzou Borkovcem začali objevovat. Nebyli jsme první, ale přece jen nás bylo tenkrát hodně málo.
A najednou jsme si řekli, že by bylo dobré nejen lidovky zpívat, ale taky z nich vlastními písničkami vycházet, protože v nich jsou naše kořeny.
Co vás na nich nejvíc zajímalo?
Melodičnost. Harmonie. Barevnost. A tajuplnost, tu jsem vždycky chtěl.
Od Minnesengrů jste odešel v polovině 80. let, založil jste skupinu Žalman a spol. A do lidových písniček jste se stylizoval a stylizujete dál.
Nikdy jsem taky nic jiného netvrdil, na rozdíl od spousty jiných muzikantů, kteří se lidovou hudbou zabývají. Kdekdo raději napíše: lidové písně v úpravě toho a toho, ačkoli je od začátku do konce složili sami. Vydávat to za autentický folklór je taktičtější. Kdysi jsme natočili krásnou desku Láska a smrt, na které byly jen naše vlastní melodie a úpravy lidových textů. Kdybych předstíral, že to jsou původní lidovky, možná jsme dostali cenu. Jenže já řekl ne, k autorství se přiznám. A kritika nás strhala až pod stůl.
Napsat dobrou "lidovou" písničku se zdařilo málokomu. Je tak těžká textem, nebo melodií?
Pro mě textem. A nejde o to, že existuje jen asi deset témat, která se pořád opakují. Láska, zrada, smrt...
Napsat lidovku z 19. století jsem dneska schopný z fleku, dělá to spousta lidí. Můj problém je, že žiju teď, v tomhle světě, a chci mluvit o něm. Pole a kostel, práce a duchovno - to v jižních Čechách vždycky bylo nádherné, silné téma, ale zpívat o něm dnešními slovy je hodně těžké.
Nemáte strach, že Jihočechovi připíšete v písničce něco, co mu není vlastní? Jaký je? Furiant? Romantik?
Jestli furiant, nevím. Spíš bych řekl, že je velice skromný, nestěžuje si a hodně pracuje. Po 90. roce všichni rejžovali, a v jižních Čechách makali. Taky to tam dneska za něco stojí.
Jihočech je navíc patriot a těžce nesl, když jsem odešel. Pořád jsem slyšel, no jo, jde za lepším do Prahy.
Kdy jste odešel?
V roce 1992. Za svojí druhou ženou.
Což byly roky, kdy spousta písničkářů přemýšlela, co bude dělat dál. Vy taky?
Já si trochu věřil v tom, že jsem nikdy nebyl klasický protestsongař. Nemám tu povahu a neuměl jsem to. Spíš jsem všechno, co jsem kolem sebe viděl, dával do jinotajů, aby písnička přežila. Což mám právě z lidovky. A ono se ukázalo, že ty písničky skutečně žily dál. Neříkám, že všechny, ale hlavně ty z prvního období, kdy jsem dělal s Pavlínou Jíšovou a Tondou Hlaváčem. Věci z naší první desky zůstaly všechny, z druhé desky tak pět písniček, což byl velký úspěch. Měl jsem tedy pořád na čem stavět a měl jsem co zpívat.
Písničkáři ovšem taky tvrdili, že po 90. roce už nestačilo vyjít na jeviště s kytarou a těžit z té spiklenecké atmosféry. Najednou se museli obhájit jako dobří muzikanti. A začali dost perně na ty kytary cvičit. Udělal jste totéž?
Maličko jsem se zpřesnil, to je pravda, ale já se jen potřebuju doprovodit, první kytaru hraje v kapele jiný kluk. Navíc v hudbě, kterou dělám, jde o jinou záležitost než hrát jako Michal Pavlíček.
Musíme se prostě snažit, protože nám mladí šlapou na paty. Jsou dneska lepší muzikanti, možná lepší zpěváci a často velké talenty. Jenže jedno nejsou - lepší autoři.
Čím to?
My jsme si zaseli v 80. letech, a dodnes sklízíme. Nohavica, Plíhal, Dobeš, Redl, Daněk, Křesťan, Merta. Ti noví se mezi ně musí vejít. Což chce pokoru a vytrvalost. Trpělivost vysedět to. Oni chtějí hned úspěch a hodně peněz.
Vy jste snad v 60. letech byli pokornější?
Nejen pokornější. Dělali jsme lidovou písničku a byli jsme sakra opatrní, abychom jí neublížili. Nezapomeňte, že jsem z kraje dechovky, tam se tenkrát lidovky upravovaly hlavně pro ni. A najednou přijdou nějací Minnesengři a začali je brnkat na kytary. Do budějického rozhlasu chodily rozlícené dopisy, co si to dovolujeme takhle prznit lidové písně. Jenže Josef Režný mi tenkrát řekl: "Vy to děláte dobře."
Jihočeské písničky se původně doprovázely na drnkací nástroje, až potom přišly dudy, klarinety a tak dále. My jsme hráli jen na kytary, k tomu, pravda, občas nějaká flétnička. A hlavně jsme zpívali civilně, protože to, co lidi kdysi dávno napsali, jsme museli předat lidem dvacátého století.
Teď už to není nějaká ta flétnička, ale rovnou bicí. I vy jste přitvrdili.
Já jsem vlastně rockovou muzikou taky odkojený, ačkoli tenkrát se tomu říkalo big beat. Hráli jsme ho v učňáku, ale k folku jsem měl blíž jako k názoru. Vyrůstal jsem v čase květinových dětí, Boba Dylana, Joan Baezové a dalších a dalších. Byl v tom vzdor, melodie, lidovka, všechno. A hlavně, v 80. letech folková hudba byla hudbou středoškoláků a vysokoškoláků, ti ji vzali za svou. Dneska je to rock. Tenkrát na okresní kolo Porty bylo vyprodáno, teď přijde deset diváků.
Ale - začínají folk znova objevovat. Na folkovou Zahradu do Strážnice už zase jezdí deset, patnáct tisíc lidí.
Co je táhne?
Melodičnost. Dnešní rock prostě melodický není. Nemá to, co měli Bee Gees nebo Beach Boys. Občas někdo přijde a řekne: "Jsem zarytý rocker, ale to, co děláte, je bezvadný." Chybí jim romantika, něha, šance zazpívat si. Jsou frustrovaní z politiků, z těch vyžraných obličejů, asi potřebují něco milého.
Kromě toho Češi mají rádi stálice, moc neberou, když se kapela hodně mění. Chtějí vědět, že jdou na to, na co jít chtěli. Naše kapela je spolu devět let, to je asi taky jeden z důvodů, proč nás publikum ještě neodepsalo. Možná to vidím moc romanticky, ale kdyby na nás lidi nechodili a kdyby po vystoupeních nepřišli a neděkovali nám za muziku, kterou hrajeme, tak bych o tom nepovídal.
Je to ale stejné folkové souznění, jako bývalo?
Jiné, ale mně to nevadí. Dnešní publikum je především mnohem tolerantnější. Kdysi byla přesná čára: tady je folk, tady rock, tady pop. Kdybych tenkrát začal hrát big beat, byli by nás vypískali z pódia. Dneska se to prolíná. Takže když se teď budeme bavit o čistém folku, už bychom měli mluvit jen o lidové písni, protože to, co děláme a co je i na nové desce, už skutečně inklinuje k folkrocku.
Všichni jsme ovlivněni všemi žánry, které kolem sebe slyšíme, a je to dobře. Opakuju snad po desáté - škoda, že jsme se s rockovou hudbou nepotkali v 80. letech. My bychom obohatili je a oni nás. Líbí se mi třeba, jak rockeři hrají na akustickou kytaru. Úplně jinak, a já to umím jen maličko. Poznali bychom svoje názory na muziku, na svět, na náboženství... No, nepotkali jsme se.
Proč ne?
Byli nafoukaní.
Vy i oni jste se přece pohybovali na stejně hraně povolení a zákazů.
Nebylo ani kde se potkat. Olympic a pár dalších kapel směly do televize, ale ty avantgardnější hrály někde ve sklepě nebo na tanečních zábavách. Jenže, a to je zajímavé, po 90. roce vyšly ven a hned se daly do muzikálů. Vlastně je taky lákala populární hudba.
To má být kritika?
Ne. Nevidím na tom nic špatného. Nám taky dneska občas říkají, že Žalman a spol. je ve folku střední proud. A já na to odpovídám: "To jsem velice potěšen, že jsem se dostal až tak daleko."
Jste ještě v kontaktu s trampským světem?
Občas, mám tam chatu. Na trampské poutě už nejezdím, spíš si sedneme k ohýnku a je nám fajn.
Vaše písničky se u táboráku hrají hodně.
Zaznamenal jsem jednu dobrou věc: trampové konečně začali být tolerantní i k jiné hudbě než jen ke své tradiční. Ale já si s nimi taky zahraju Ascalonu, protože jsem z toho vyšel a nikdy jsem si z těch písniček nedělal srandu. Je v nich americká lidovka i swing 30. let, což jim dalo dobrý základ. A byla tu spousta skvělých pokračovatelů trampské písně, Ryvolové, kapitán Kid, Wabi Daněk, Hoptrop a další.
Jak vám je, když takhle slyšíte svoje písničky?
Dřív jsem byl hodně hrdej, dneska z toho má spíš větší radost moje okolí. Je to samozřejmě pěkný pocit, že se tu udržely a že tu možná zůstanou, i když já už nebudu, protože k tomu vznikly.
Nacházíte je u těch ohňů hodně proměněné?
To je právě to bezvadný. Když písnička zlidoví a lidi si ji upravují. Jinak posadí melodii, trochu pozmění text, udělají si ji prostě podle sebe. Jen tak se uchovává.
Ale ještě větší pocta je parodie.
Na vaše písničky jsou?
Pár jsem jich slyšel.
Na novém CD zpíváte: "Až mi bude zase šestnáct let, holky budou jako med, už mně není, lásky ještě zbývá..." Letos na jaře vám bylo šedesát. Jste v tom věku šťastný?
Jsem. Mám svoje čtyři roky Jupitera, což je moje planeta. Před tím jsem měl období Saturna, a taky že to bylo hodně špatné.
Věříte hvězdám?
Občas si je nechám od jedné astroložky spočítat a jen zpovzdálí pozoruju, jak to vychází. Teď je to nadějné. Musím si sice hlídat životosprávu, jsem častěji unaven z řízení auta, z dálnic, ze stresových situací, ale vždycky to nějak překonám. Vloni mi umřela máma, tatínkovi bude čtyřiaosmdesát, všechno si zařídí, i tu bolest překonal. Byli s mámou neuvěřitelných devětapadesát let. Táta má optimismus a já ho zdědil po něm, i když mi to spousta lidí nevěří.
Takže - stabilizovalo se moje okolí, jsem dědeček, mám přítelkyni, která jde za mnou do Budějovic, blýská se na dobré časy i v dalších věcech. Až se bojím.
Pavel Žalman Lohonka (1946, České Budějovice)
První písničku napsal v roce 1961, během následujících let stál u vzniku skupiny Minnesengři, se kterou vystupoval sedmnáct let. Začínali s trampským repertoárem, ale časem přešli k vlastní úpravě jihočeských lidových písní, s níž v roce 1978 zazářili na desce Nezacházej, slunce. V polovině 80. let Pavel Lohonka založil vlastní skupinu Žalman a spol., s níž vystupuje dodnes, i když se její sestava časem proměňovala. V té dnešní spolu hrají devět let. Deska, kterou v září vydává, je na seznamu skupiny Žalman a spol. patnáctá, připočítá-li ty, které natočil s Minnesengry, je těch desek už pětadvacet.
