INFO speciál 5/05
Autor: Tomáš Pilát

PAVEL ŽALMAN LOHONKA: Lohonkové mají dobrý kořen

O Pavlu Žalmanu Lohonkovi se dá bez nadsázky říci, že patří k žijícím folkovým legendám. Téměř čtyřicet let oblažuje své posluchače a fandy folku - nejdříve ve skupině Minnesengři, poté s kapelou Žalman a spol. a dalšími formacemi. Na volné noze je od roku 1976. Napsal více než 400 písniček, vydal spoustu alb, několik knih, natočil řadu filmů a k dalším vytvořil scénáře. V březnu o něm vyšla povídková kniha vzpomínek s názvem Ráno bylo stejný aneb Pavel Žalman Lohonka očima Jana Hlaváče. Singl v ní vložený už pomalu zve na další Žalmanovo album, které vyjde příští rok. Čím je starší, tím víc pracuje - nebo to alespoň tvrdí. Přitom mu táhne na šedesátku.

Když vám bylo 55, říkal jste, že dvě pětky jste ještě oslavil, ale šestku slavit nebudete. Platí to ještě?
Šestka se mi ve věku objeví příští rok a přátelé už mě pomalu přemlouvají k nějaké větší oslavě, takže ji uděláme 19.3.2006 v pražském Divadle ABC. K něčemu takovému mě totiž "nutí" i můj manažer Pepson, protože by z toho mohl vzniknout nějaký zajímavý pořad - a to třeba i pro televizi. Už to ostatně máme rozjednané. A pokud uděláme k šedesátce nějaký koncertní pořad, tak jenom v Praze a případně v Českých Budějovicích. Žádné ježdění po republice.

Čím to, že dnes pracujete víc?
Musím se víc snažit, aby se o nás vědělo. Ale baví mě to. Taky ovšem víc odpočívám: po práci si klidně odjedu na tři dny na chatu. Tam si vařím, griluji, popíjím vínko... Sejdeme se se sousedy nebo přijedou kamarádi z Moravy. Udělám si čas na přítelkyni, na rodiče, na děti. Zkrátka - užívám si to.

Kolik je vašim rodičům?
Tátovi 82, mámě 77. A táta má ještě polovinu černých vlasů! Vůbec - Lohonkové mají dobrý kořen!

Odkud "jste" přišli?
Rod Logonků přišel v 19. století z Litvy. Logonka se dá přeložit jako tvrz či doupě. Znamená to, že Logonkové byli zemané. Zřejmě byli vyhnáni a usídlili se v jižních Čechách. Můj děda pocházel z deseti dětí, z toho bylo sedm kluků. A všichni byli menší, černovlasí, podsadití a měli modré oči. Když přišel k moci Hitler, musel děda ukázat potvrzení až do 7. kolena, že nemají židovské předky. Tak se děda dostal až k Litvě a tam mu to v nějakém kostelíku potvrdili. Tehdy vyšlo najevo, že pocházíme z litevského zemanského rodu.

Máte to potvrzení?
Nemám. Marně jsem po něm pátral, ale asi ho děda musel odevzdat a kopie se tenkrát nedělaly. Škoda, to by mě opravdu zajímalo.

Možná máte na Litvě nějaké příbuzné...
Možná. Zatím o nich nevím.

Čím se živili vaši rodiče?
Máma byla s námi byla dlouho doma, pak pracovala v komunálních službách. Otec pracoval u stroje v tabákové továrně v Budějicích, tam byl něco jako dílovedoucí. Pak tu tabačku zrušili, udělali z ní Gamu a táta pracoval tam. Zkrátka - živil se rukama.

Kouříte?
Už jedenáct let ne.

Když jsme spolu mluvili před pěti lety, řekl jste, že vaše konání do značné míry ovlivňují ženy; že se kvůli nim i stěhujete. Tenkrát jste bydlel zčásti v Praze, zčásti v Českých Budějovicích, u přítelkyně, na kopečku...
Dnes už jsem zase svobodný. To moje poslední působení bylo velice nešťastné - byl to veliký a hluboký omyl. I to se někdy může stát. Těžko s mi o tom mluví, protože ta záležitost je ještě čerstvá. Tak to zkrátím: odstěhoval jsem se zpátky do Budějic, kde mám hezký byt přímo u Malše. Ale to, že žiju částečně i v Praze, platí stále. Jednou bych chtěl do Budějic přesídlit úplně, zatím to ale nejde. V Praze mám vydavatele, manažera a dost povinností.

A taky novou přítelkyni...
Ano. I kvůli ní zatím v Praze zůstávám. Takže můj životní prostor by se dal přirovnat k "Bermudskému trojúhelníku" Budějice - Praha - Plzeň (za Plzní mám chatu).

Vaše dcera čeká miminko - těšíte se na roli dědečka?
Určitě! Doufám, že to všechno dobře dopadne. Přeji to jak sobě, tak i jí. Vztahy mojí dcery nebyly vždycky ideální, dost se trápila, ale teď si našla bezvadného partnera a myslím si, že je šťastná.

Kolik jí je?
Třicet.

Budete vnoučka nebo vnučku hlídat?
Určitě. Mimo jiné i proto plánuji přesídlit do Českých Budějovic. Kromě toho mám v Budějicích daleko více přátel než v Praze, občas se tam scházíme se starou partou, a taky tam mám rodiče.

Vedle dcery máte ještě syna; jsou na vás děti hrdé?
Zatím to tak stále vypadá. Nebylo to tak ale úplně od začátku. To je obecný jev, že děti tak trochu trpí veřejným vystupováním svých rodičů. Když si na to ale zvyknou, můžou se spíš dívat, co a jak jejich rodiče dělají. Pokud na mě moje děti jsou hrdé, tak nejspíš proto, co jsem zatím udělal a jaký jsem. I když jsem v životě udělal pár kotrmelců - například ten, že jsem od nich vlastně odešel. To se stalo, když bylo klukovi třináct. Postupem doby se to ale snad už všechno spravilo, dnes snad vycházím dobře i se svou bývalou manželkou.

Nová kniha o Vás je asi dost autobiografická...
Ano, ale byl bych rád, kdyby ji čtenáři nebrali jako Žalmanovy příběhy, nýbrž jako příběhy, které mohl prožít jakýkoliv kluk na jakékoliv vesnici po 2. světové válce.

Jak obtížné bylo lovit ve vlastní paměti?
No, ani ne, naopak jsem občas s úžasem sledoval, co všechno dokážu z paměti vydolovat, i když to často trvalo třeba několik hodin, než jsem se odvázal a než moje paměť začala naplno pracovat. Musím říct, že mi s tím hodně pomohl Honza Hlaváč. Popíjeli jsme spolu víno, pivo či slivovici a on po několik let nahrával moje historky.

Nebojíte se (nebo se naopak těšíte), že se někteří aktéři povídek ve vašem textu poznají?
Ty příběhy opravdu nejsou vymyšlené a jejich aktéři skutečně žili či dosud žijí. Je ovšem možné, že ne všichni sami sebe ve vyprávění poznají. A někteří třeba namítnou, že tenkrát to bylo trošku nebo úplně jinak. Za to se jim předem omlouvám. Ale při své cestě minulostí jsem se tu a tam musel řídit fantazií. Tenhle kompas mě ostatně ještě nikdy nezklamal.