Nějak často se v poslední době potkáváme se skupinou Rangers/Plavci. Pro plachého folkaře Žalmanova typu to není nic jednoduchého, protože obtížně hledá, čím by vyvážil těžké kalibry promovaných inženýrů a suverénních psů (navíc vždycky hrajeme hned po nich). Ještě nás tahle zkušenost čeká jednou - tuto sobotu v Brně, třeba do té doby něco vymyslíme.
Nestihl jsem napsat nic o dvojité sobotě (Dolní Újezd, Zlaté Hory), tak jenom stručně: před dvěma lety v Děhylově jsme mysleli, že větší horko nám při práci už nikdy nebude. Letošní Újezdské Babí léto bylo v tomhle ohledu ještě o několik levelů horší a když jsme slézali z pódia, stěžovala si dokonce i Jindřiška. Pravidelný spisek ze zpravodaje ÚBL najdete tady.
Ve Zlatých Horách došlo k prvnímu kontaktu s R/P. Překvapilo nás, kolik se ještě kolem půlnoci ve zlatokopeckém areálu zdržovalo relativně střízlivých lidí, to by se na Slovácku stát nemohlo. Další zvláštností bylo, že večerní kulturu kočíroval rozhlasový moderatizátor, což bývá v kapele skoro vždy zdrojem obveselení, neboť zpravidla o nás v životě neslyšel (dokud si nšco nenašel na internetu) a informace selektuje podle toho, jestli by to dobře vypadalo v rádiu. Konkrétně ve Zlatých Horách komično vznikalo, když ze Žalmana tahal rozumy, jak zní kosmická hudba a vůbec se ptal na podobné takové pitomosti.
V posledním prázdninovém týdnu jsme hráli celkem čtyřikrát, ale všechny zážitky spolehlivě převálcoval pobyt v Mohelnici, kam jsme se nastěhovali už ve čtvrtek. Mohelnickému dostavníku je věnována i fotopříloha, kromě č. 1 - takhle hezký večer byl ve čtvrtek na Bouzově.
Hned první noc se k nám přiloudala toulavá kočka a až do neděle nás prakticky neopustila. Podle místních v autokempu nemá šanci přežít zimu, tak jsme se ji ujali. V tuto chvíli už je odčervená, očkovaná, má vlastní misky a pelech v teple. Dostala jméno Naďa (celým jménem Naděžda Aligátorovna Mohelnická), protože Naděžda je česky naděje. Největší trauma pro ni bude aklimatizace v domácnosti, kde už jedna kočka bydlí, pak už by měla žít spokojeně.
Některé novinky na dostavníku byly mírně řečeno zarážející - třeba angažmá autodromu nebo některý sortiment ve stáncích. Dokonce byly ojediněle slyšet i vuvuzely, ale to si snad přírodní národ sám zreguluje. Naproti tomu přítomnost kávového stánku firmy Mama mia caffe, kde jsme byli hned jako doma (a někteří se pak nevzdalovali na víc než kilometr), hodnotíme jednoznačně kladně.
Pozn. 1.: foto č. 2 se nevloudilo omylem - to je spodní část Jindřišky při našem vystoupení. Pravda je, že v areálu bylo trochu bláta, ale nic, co by se nedalo zvládnout běžnou botou. Spíš myslím, že nošení holínek je teď trendy mezi folkovými vílami, protože byly spatřeny i na Šárce ze skupiny Pouta (ostatní zpěvačky ještě nestačily zareagovat).
Pozn. 2.: devátá fotka je z cyklu Festivalové nohy a jsou na ní spodní části (zleva) nejmenovaného člena kapely a nejmenované činovnice fanklubu (31.8.)

Stručné zpravodajství z uplynulých dvou týdnů:
Hlavně tedy z minulého, protože minulý týden se potkaly dva důležité festivaly, vedle nichž koncert v Kunštátu a účast na přehlídce v Bolaticích (i když tam bylo taky hezky) mají přece jen poněkud marginální význam.
Kunštát byl zajímavý především tím, že před skoro třinácti lety jsme tu hráli úplně poprvé, takže bylo na co vzpomínat. Třeba na to, jak nás tehdy uvedla místní kulturní paní slovy: "A teď vystoupí Pavel Lohonka a jeho skupina Žalman". Dlouho jsme si pak lámali hlavu, jestli to naši společnou kariéru nějak nepředznamenalo.
V Bolaticích nás čekalo kompletní představenstvo fanklubu a krásné slunné počasí (v té době už na Frýdlantsku voda brala životy a ve zbytku republiky pršelo). Vyfotil jsem pro vás zajímavého exota, který si to pod pódiem hrozně dával bez ohledu na žánr a v pravidelných intervalech byl pořadateli vyváděn. Navíc vypadal trochu jako Jan Rejžek, což celé situaci dodávalo ještě další pikantní rozměr.
Letošní Telč byla zvláštní tím, že jsme měli právě veřejné vystoupení číslo 1400, jinak mělo všechno z naší strany standardní průběh, ani jsme nijak zvlášť neslavili, akorát jsme pozvali na masový zpěv na pódium hosta.
Protože v Telči už pro nás prakticky začínal víkend, byli jsme zvědavi, jestli se potvrdí trend z předchozích týdnů a bude pršet. Měli jsme kliku, protože všude přišla bouřka až v noci.
Pod poněkud nesrozumitelným názvem Moře u rybníka Řeka se skrývala naše páteční štace, jinak restaurace a plovárna jak vystřižená z Rozmarného léta (zpočátku jsme se kradí rozhlíželi, jestli kolem neprojde mistr Důra v plavkách s nohavičkou) u Krucemburku. Diváci seděli i ve šlapadlech zakotvených kolem mola, jedna dvojice dokonce připlula po vodě (pravděpodobně neplatili).
Zbývá Kyjov. Letos byl nebývale silně obsazený, takže jsme měli možnost potkat v zázemí kompletní Hradišťan, Poutníky, Druhou trávu a Folk Team. Festival šlusoval Petr Bende, ale to už si mnozí z nás nepamatují, protože kromě zmíněných muzikantů přijela i kompletní sudoměřická klika, strejda Miro, Jedličky a další známí seděli v hledišti. Skoro všichni měli v ruce pohárek a chtěli se družit, proto z poslední kapely už máme trochu rozmazaný dojem.
I moderátorsky byla tentokrát přehlídka nadstandardně vybavena - u mikrofonu se střídali Vašek Souček a Pepa Štross (ten i zahrál). Kdo jste nebyli, můžete jen litovat. (16.8.)

Další víkend, dalších několik set kilometrů na přecpaných silnicích a prázdniny jsou za polovinou.
Ve Vimperku jsme hráli už potřetí, ale doposud jsme se pohybovali jenom v podzámčí. Tentokrát jsme byli pozváni do zahrady pod arkádami zvláštního propletence hradu a zámku nad městem a kvůli nejistému počasí (už zase) jsme se rozhodli hrát přímo v arkádách, které jsou v patře zařízeny jako provizorní divadlo. Strávili jsme příjemný večer v bundách (v noci bylo v této části Šumavy 9 stupňů).
V sobotu v Pyšelích už bylo zase léto a uvolněnou letní atmosféru měl i společný koncert s Devítkou v zahradě sokolovny. Díky tomu Honza s Jindřiškou prakticky tři hodiny neslezli z pódia.
Na pouti v Opočně nám asi nejsilnější zážitek přinesl průjezd skoro kilometrové trasy mezi stánky a schvácenými obyvateli - způsob, jakým se lidé v tlačenici motají před autem a trajektorie jejich motání by stála za hlubší studii. Jakmile jsme se ocitli v klidu a bezpečí klášterní zahrady, začalo se nám v Opočně líbit a už jsme se nenechali ničím vykolejit (ani když nám během koncertu kolotočáři přes zeď pouštěli Michala Davida). Stage měla šikovně vyřešený umělý horizont z divadelní dekorace - vůbec to nevypadalo špatně. Náš obdiv a dík patří všem, kteří se vydrželi první hodinu smažit a mžourat na nás proti slunci (než zašlo).
Pyšely a Opočno jsou novými zářezy na mapě. (3.8.)

Vypadá to, že horko funguje v podobném režimu jako lidi - od pondělí do pátku maká, na víkend si bere volno.
V pátek v Červeném Kostelci pořadatelé zvolili odvážně venkovní variantu (zřejmě znají lepší servery s počasím, než my) a vyplatilo se - vlahý večer jsme zakončili na zahrádce hotelu Černý kůň, odkud nás teprve kolem půlnoci vyhnal avizovaný déšť.
V sobotu ráno nás probudila esemeska, že festival Folková noc v Dolánkách byl kvůli počasí zrušen a máme volný den (nevíme přesně, co se tam odehrálo, ale zaslechli jsme něco o vyplavené louce a zničené aparatuře).
V Řepicích v neděli pan starosta pro jistotu rozhodl, že hrát budeme v sále. Alespoň jsme se nemuseli zvukově přetlačovat s nafukovacím hradem, který před radnicí vnadil kolemjdoucí přehráváním posledního cédéčka Maxim Turbulenc (náš koncert byl součástí Annenské pouti). Od obce jsme všichni dostali balíček s upomínkovými artefakty, mimo jiné triko se znakem obce a knihu vydanou k 750. výročí vzniku Řepic (vytištěnou na ručním papíře a obdařenou pozoruhodnou redakční péčí).
Víkend byl fotograficky poněkud chudší (spíš z nedostatku příležitostí), tak se aspoň podívejte, jak to kolegům slušelo. Určitě bude zajímavé srovnání s následující sadou fotek, protože část kapely rovnou z Řepic odjela na Sázavu na každoroční expedici. (26.7.)

Kromě Jindřišky, která si medila, jak hezky svítí sluníčko, jsme vlnu veder prožili v odevzdaném zemdlení a na pokraji kolapsu.
Ve čtvrtek v jindřichově Hradci na úvod festivalu Folková růže sice chvíli pršelo (naštěstí to nebylo na nás, protože jsme hráli až za tři hodiny), ale výsledkem bylo akorát vlhké horko, což je pro muzikanta se strunným nástrojem skoro ještě horší, než horko obyčejné - struny zplihnou a promění se v drhnoucí šmirgl. Z první řady nás statečně podporoval Péťa Cihelka
Asi nejhorší byl pátek v Dolních Kounicích. Do kláštera Rosa coeli přišel rekordní počet lidí, zřejmě v naději, že se mezi zdmi chrámu trochu ochladí, ale uvnitř bylo ještě hůř, protože kamenné stěny až do noci vracely naakumulované teplo. Techniku na koncert zapůjčil Pavel Jarolím, alias Kočena, takže jsme si zase jednou zahráli na pořádný aparát - posuďte sami: Midas Venice, Martin Audio W8LS, T. C. Electronic M-ONE, Crown MT-2400 (a další pozoruhodné kusy).
V sobotu v Turzovce se roztékaly už i čipy ve foťácích, takže nemáme cestu na Slovensko ani nijak zdokumentovánu, ale večer i tam dorazilo čelo zvlněné studené fronty a začalo být trochu lépe.
Až v neděli se situace obrátila - muži souboru začali konečně dýchat a Jindřiška vyhrabala z tašky mikinu. V Beskydech byla nádherná mlha a překrásně mrholilo, kolem Opavy už příjemně foukalo a když jsme dorazili do posledního cíle v polských Glucholazech, pršelo a bylo vlahých 16 stupňů. Na 4. mezinárodním festivalu trampské písně (v originále líbezně pojmenovaném festival piosenky turystycznej) jsme uzavírali český podvečerní blok, ale naším úkolem bylo především udržovat publikum v ohřátém stavu než nastoupí hlavní hvězda Jarek Nohavica. Poslední čtyři fotky zachycují pošmournou atmosféru v lázeňském parku. Kdyby počasí vydrželo, vypadalo by to kolem stánků zřejmě trochu jinak, ale to bychom asi už nevydrželi my. Zachytili jsme taky, jak Jindřiška přenesla operativně svoji šlechtitelskou stanici do auta, protože všude jinde bylo bláto (později už bylo i v autě). (19.7.)

Do prázdnin jsme skočili rovnýma kolama a to rovnou na Zahradu. Naše účast proběhla celkem standardně, tzn. prošuměli jsme bez povšimnutí, ale těch pár tisíc lidí, co s námi zpívali, si nás možná pamatuje. Na Zahradě už začíná být patrné, že dramaturgicko-organizační otěže přebírá druhá generace rodiny Konečných, takže staré struktury našeho typu budou hrát na festivalu stále marginálnější roli. Ale je to v normě - papírovým novinám (vyjma bulváru) se taky neustále snižují prodeje na úkor digitálních médií.
Přestože řadu let jezdíme kolem, nikdy jsme se dosud nepodívali na hrad (zbytky hradu) Starý Jičín. O to větším překvapením byl pro nás večer, kdy jsme přímo na nádvoří hráli. Zřícenina je celoročně přístupná a v létě je každý den v provozu útulná restaurace, která disponuje vším, co unavený poutník, poté, co se namáhavě vyškrabal nahoru, požaduje. Nejúchvatnější ze všech dojmů (kromě laskavého přístupu pana kastelána a jeho rodiny) je výhled. Za dobré viditelnosti máte jako na dlani Beskydy, Nízký Jeseník, Oderské vrchy, je vidět na Helfštýn, Hostýn a komíny Nové huti Klementa Gottwalda (nyní ArcelorMittal Ostrava). Rozhodně doporučujeme.
Měli jsme v úmyslu navštívit i nejpohádkovější hrad u nás, ale čas, vyhrazený pro Slavnosti Perštejnského panství v Nedvědici, nám nakonec dovolil jenom zahrát a hnát se dál. V letošním programu oslav byly například koncerty skupin Bee Gees, Roxette, Metalica a Ozzyho (všechno revivaly) a nám se podařilo ulovit obrázek místního zajímavého člověka (trochu se zdráháme označit ho exotem), který se jako jediný z přihlížejících odpoutal od reality a při naší produkci tančil s dětmi na parketu. Jmenuje se Pavel, všechny nás zná jménem a celkem pěkně jsme pokecali.
Ten samý den o devadesát kilometrů dál nám bylo zahrát v doprovodném programu 59. ročníku Loutkářské Chrudimi. Měli jsme připravené provázky a řídící páku, abychom zůstali styloví, ale nenašlo se dost manipulátorů, kteří by nás ovládali, tak jenom Žalman povyprávěl o svém dědovi, který vyřezával loutky, jinak jsme (kromě Petrovy zkušenosti s divadlem Buchty a loutky) neměli co dodat, tak jsme jenom hráli. Přišlo utěšené množství lidí a taky byl mezi nimi jeden místní exot, ale vyfotit se nedal, protože byl trochu živější a na všech fotkách je rozmazaný.
Fotky ze Zahrady přidáme později, až se Blemby pořádně vyspí a něco nám pošle. Ale máme slíbíno... (8.7.)

Více než měsíční odmlka byla způsobena tím, že redaktor této rubriky vážně onemocněl chorobou zvanou výměna oken ve staré chalupě a málem jí podlehl.
Mohl bych se rozepsat o tunách písku, metrácích cementu a vápna, stovkách pytlů s odpadem, ale to sem nepatří. Jeden postřeh z celé anabáze je nicméně zajímavý - průměrný osobní život se dá nastrkat do čtyřiceti igelitek.
Mimo tuto soukromou tragédii jsme normálně hudebně fungovali a tady je stručný report:
- do Malostranské besedy jsme si pozvali Stráníky s podporou Víti Troníčka a Fedi. I napodruhé bylo plno.
- v Hříběcí se naším vystoupením pravděpodobně uzavřela éra Hříběckého budíku a pro další naplánované koncerty bude Karel Koch hledat jiné prostory, protože provozovatelé restaurace U Šimků se pustili do samostatného produkování kultury, ale s poněkud jinou dramaturgií. Přejeme Karlovi, aby brzy šťastně zakotvil a mnohaletá tradice se nepřerušila.
- poslední květnový výlet do Opavy se kryl s parlamentními volbami a když jsme nastupovali na pódium, byla ještě každá myslitelná plocha zamořena vyretušovanou tváří J.P. Za hodinu už bylo všechno jinak, socdem byla bez předsedy a plakáty skryla milosrdná tma.
- na první ročník Muzikantského heřmánku (loňský pokus byl označen jako nultý) jsme byli zvědavi a hlavně jsme kamarádům z Heřmanovy Huti přáli, aby jim tentokrát vyšlo počasí. Kromě počasí vyšlo i úplně všechno ostatní a vypadá to, že na tradici je zaděláno. Hráli jsme o dvě pořadová čísla dřív oproti programu, protože kapely před námi nebyly kompletní, ale mohli jsme si aspoň v klidu poslechnout hudební erupce Jamieho Marshalla.
- Vyšehraní. První skutečné vedro a krátká přeháňka na konci našeho vystoupení. Společný večer s Nezmary a Slávkem Janouškem byl zhruba uprostřed festivalu, který měl letos podtitul Vyšehraní The Best Of - tzn. co se minule osvědčilo, bylo i letos. Manažer festivalu Tomáš Berka měl na sobě zajímavou bílou kreaci. Výsledný dojem byl něco mezi judistou, krišňákem, klinickým patologem a malířem pokojů.
- v Olšovci (nová tečka na mapě) všechno proběhlo (za podpory fanklubu) v klidu a vedru, ale komplementární těleso "a hosté" smetla z pódia mohutná bouřka a plocha místního hřiště se během pár minut proměnila v opravdový olšovecký rybníček. Kromě materiálních ztrát (hlavně na aparatuře) se nikomu nic nestalo.
- podruhé jsme hráli v pražském konferenčním centru GreenPoint (dříve InGarden). Popravdě jsme si od večera mnoho neslibovali, neboť venku bylo vlaho a počasí lákalo spíš k nějakým venkovním aktivitám. V souladu s pořadatelským sloganem měl i náš event zelenou a do sálu pro 200 lidí přišlo 200 lidí.
- sté výročí založení pražských Žlutých lázní se slavilo (mimo jiné) i naším dvojkoncertem s Kamelotem. Jíra Meisner povrdil svou pověst basového ďábla, Jindřišce to moc slušelo. Děkujeme Ivetě za krabici s dortíčky.
- ve Vysokém Chvojně jsme uzavírali první festivalový den. Několik vteřin po našem finále začalo pršet, ale většina pozůstalých se ukryla pod stan, kde pokračovala neformální část programu v režii Víti Troníčka a jeho kytary. Celkově působilo Folkové chvojení velice sympaticky a přejeme, aby přežilo do dalších ročníků - slogan "festival plný člověčí muziky" je přesný a díky nadstandardnímu přístupu pořadatelů festival aspiruje na jednu z těch letních akcí, kam se těší lidi z obou stran pomyslné rampy - sedící i před mikrofony většinou stojící. Jak poznamenal Žalman (trochu jinými slovy), elevace svahu mu evokovala Lochotín.
Teď máme až do Zahrady volno. Žalman odjel do Řecka na zotavenou (nebo tak něco), my ostatní děláme, co se dá (třeba úklid po zedníkovi). Příště už to bude zase i s fotkami. (27.6.)

Hned v následujícím týdnu jsme se ocitli mezi dalšími zajímavými lidmi - tentokrát vyznavači geocachingu, kteří si nás pozvali, abychom jim hudbou zpříjemnili pravidelné setkání (event). Další pikantní prvek večeru dodalo místo konání - restaurace Na Vlachovce v pražských Kobylisích, po staletí bašta dechovky. Pravda je, že ten prostor se trochu bránil jiné hudbě a duch Pepíčka Zímy kroužil kolem, protože během prvních deseti minut nám odešly dva kabely a někdo neviditelný pořád rozlaďoval kytary.
Přítomní geocacheři byli výborní a většinu písní stačilo jenom zahrát, oni si to odzpívali sami. Na jejich speciální stránce Geopotlach se Žalmanem se hned začaly objevovat desítky děkovných dopisů. I my děkujeme.
Pro hledače kešek, kteří s námi nebyli a třeba jim nic neříká pojem Vlachovka, přikládáme aspoň údaj, který jim bude určitě srozumitelný: 50°07'15.08"N , 14°27'23.31"E.
Poslední fotka samozřejmě není z Vlachovky, ale z Konopiště a poslal nám ji Ivan Krejza, mezi akustickým hudebním lidem známý spíš pod jménem Blemby. (10.5.)

Jedno neveřejné vystoupení se nám přihodilo v salónku hotelu Aurum v městysi Schwarzental (Černý Důl), kousek pod kaskádami Stříbrného potoka na jižním úpatí Krkonoš.
Přijeli jsme zpěvem a hrou na nástroje zpestřit závěr druhého dne XII. setkání přednostů a primářů infekčních klinik a oddělení a naše přednáška byla v programu vedena jako položka číslo 17 (kultura, diskuze v kuloárech). Vzhledem k počtu posluchačů a velikosti prostor jsme zvolili variantu bez ozvučení a přes počáteční nejistotu a respekt ke společensky oblečeným infektologům se z vystoupení vyvinul příjemný večírek, protože jsme k sobě měli blízko a doktoři se celkem ochotně bavili.
Neo spal vzorně pod stolem a na konci se kolem Jindřišky vytvořil hrozen zájemců o cédéčko. Třeba jim naše hudba v konzervě bude užitečná, až budou dumat o chlamydiích, nebo řešit, kdy podat antivirotika u akutní hepatitidy. (30.4.)

Mezi památné se zařadí bezesporu koncert v Předklášteří. Důvodem by mohl být například fakt, že se uskutečnil v den dvacátého výročí přejmenování Československé federativní republiky na Českou a Slovenskou federativní republiku, nebo že zrovna slavil čtyřicáté narozeniny izraelský kontrabasista Avišaj Kohen, ale my si ho budeme pamatovat proto, že ten den se Neo naučil otevírat dveře i na druhou stranu (k sobě).
Jakmile dosáhl svého, uvelebil se mezi námi na pódiu a spokojeně usnul. Kvůli tomu si budeme Předklášteří pamatovat různým výročím navzdory. (22.4.)

Snažíme se, aby se na tomto webu pokud možno nevyskytovala některá hermafroditní slova, například víceméně. Ale pro popis posledních příhod se slovo víceméně ukázalo jako víceméně nezbytné.
Po víceméně poklidném předjarním výskytu našívaší kapely v okolí vojenského újezdu Libavá (Odry a komplex Archa u olomoucké ZOO) nám první jarní koncert přinesl jednu víceméně nepříjemnost - Jindřiška byla odstavena z provozu kvůli blíže nespecifikovanému edému v hrdle, který všechny zaskočil svým rychlým nástupem a progresivním průběhem.
Prostě víceméně nemohla zpívat a dilema, zda narychlo rušit vystoupení v Hradci Králové, jsme museli vyřešit v podstatně kratší lhůtě, než když ODSka rušila Topolánka. Dopadlo to víceméně stejně - nic se nerušilo.
Akorát jsme si museli narychlo rozebrat Jindřiščiny party, domluvit, kde se místo flétnové mezihry budeme víceméně rozpačitě usmívat, pomodlit a šlo se na věc. Jak to nakonec dopadlo, můžou nejlépe posoudit ti, kteří seděli v sále Adalbertina. Fakt je, že nikdo neodešel a hodně nám pomáhali při masovém zpěvu.
Něco takového už dlouho víceméně neuvidíte (alespoň doufáme). (24.3.)
P.S.: Neposlali byste nám nějakou fotku? Adresa je v kontaktech. Dík (víceméně).

Tak tady jsou ta slibovaná fota z Malostranské besedy. Atmosféru v sále onoho památného úterního večera vystihují výstižně, není třeba dalších komentářů, snad jen, že fotila Lucy. (17.3.)

Když jsme před čtyřmi roky naposledy hráli v Malostranské besedě, kde jsme v letech 1999 až 2006 zapustili hluboké kořeny, mysleli jsme si, že ji vidíme naposledy, protože rekonstrukce se určitě protáhne a pak nějaký papaláš usoudí, že by tam vlastně mohla být docela pěkná parlamentní kantýna nebo zasedačka nějakého zbytečného senátního podvýboru (všechny objekty na Malé Straně, včetně chrámu sv. Mikuláše, jsou blízkou přítomností PČR v permanentním ohrožení) a bude po Besedě.
To, co jsme zažili včera, považujeme v české realitě za nepochopitelný okultní úkaz. Beseda je zpátky a ten svobodný a nezkorumpovatelný duch jí zůstal. Samozřejmě omládla - ženy a dívky už nestojí o pauze potupnou frontu před záchodem, těžké muzikantské krámy se dají vyvézt do patra výtahem, podlaha na pódiu nevrže, všechna světla svítí a na kabelech jsou konektory Neutrik. V baru a kavárně v přízemí se podařilo uhájit ostrůvek rozumných cen v okolním moři bezbřehé pažravosti, navíc v baru se normálně dál kouří, což spousta lidí nese nelibě a ani eurokomisařům by se to nelíbilo, ale k Besedě tenhle stav neodmyslitelně po generace patřil.
Ke kladům počítáme i to, že navzdory luxusním šatnám (dvě srpchy a dvě toalety) se už několik dní po zahájení provozu v zázemí na radiátoru válely zapomenuté ponožky (budou tam až do další rekonstrukce), což považujeme za příslib, že bude brzy zase útulně zabydleno. Až přijedeme v květnu, možná už bude znovu viset ten proslulý plakát, karikující Jindřiščiny přednosti.
Při koncertu jsme si připadali, jako bychom skočili v čase. Všechna pořadová čísla seděla na svých místech a většinu sálu obsadil fanklub, včetně kompletního prezidia. To bylo radosti a vítání, objímaní, dárečků a vzpomínek! Jenom chlebíčky chyběly, protože v bufetu za rohem, kam pro ně Žalman pravidelně chodil, je další prodejna skla a suvenýrů pro alkoholická komanda z Anglie. Ale to doladíme.
Omlouvám se za mírně hysterický report, ale to, co co se nám včera večer přihodilo, bude patřit ke světlým okamžikům v životě kapely.
Fotky přidáme později, až vysypeme foťáky. (10.3.)

Opět bez povšimnutí, vlajkoslávy, trubení aut v ulicích a ohňostroje prošla kolem nás jedna důležitost - na počítadle přístupů nám naskočilo číslo 300000. Je to za 8 a půl roku nepřetržitého sledování a ani jednou se nám počítadlo nezastavilo, navzdory mnoha pokusům a úpravám, kterými stránky během svého života prošly.
Stalo se tak v sobotu 20. úhora v 18:41:51, návštěva se uskutečnila prostřednictvím společnosti Bud-Net, poskytovatele připojení na západ od Ostravy. Pokud jste si někdo vědomi, že jste to byli vy, dejte o sobě vědět, nějak bychom vás přiměřeně odměnili. (23.2.)

První letošní souvislý několikadenní výlet, o kterém by se dalo mluvit jako o šňůře, obsahoval jednu tradiční štaci (Teplice), jedno bílé místo na mapě (Lovosice) a jedny Karlovy Vary. Tam jedeme vždycky plni očekávání a zvědavi, jak postupuje vytlačování české menšiny z oblasti zhruba ohraničené hotely Thermal, Imperial a Pupp (dříve Moskva, ještě dříve Pupp).
Postupuje rychle, o čemž svědčí momentky náhodně sesbírané v bezprostředním okolí Vřídla. Pořád ještě v restauraci netrůní samovar, můžete si dát svobodně česnečku a nenutí vám boršč, ale zvýšený výskyt černých terénních audin s nápadnou registrační značkou a butiků s kožichy je dostatečně výmluvný.
O to víc si ceníme obětavosti entuziastů, kteří ještě nerezignovali a snaží se dělat v divadle Husovka (leží přibližně uprostřed zmíněného trojúhelníku) osvětu pro domorodce. Ne snad, že my bychom představovali bůhvíjakou osvětu, ale to, že od začátku roku mohli ve Varech vidět Oldřicha Janotu, Petra Vášu, Plastiky, Jiřího Schmitzera a Janu Vébrovou, svědčí o vybraném vkusu lidí kolem divadla Husovka a považujeme za čest, že jsme se ocitli v takové společnosti.
Bude-li nějaké příště, pokusíme se proniknout do některé rezidence a vyfotit pro vás, jak žije řadový ropný oligarcha na prázdninách. Jenom musíme opatrně, aby potom v okolí nevisely letáky Ztratil člověk!
P.S.: v pátek ráno v Lovosicích bylo něco zvláštního ve vzduchu. Neznalí místních poměrů jsme se domnívali, že je cítit chemička, ale pak nám došlo, že je to jaro. (20.2.)

Po měsíční odstávce reaktoru se celkem hodilo, že jsme se mohli sejít nezávazně mimo pódium a společně si zavzpomínat, jak je mezihra v Pálavě, kam se dá kapodastr v Grétě a jaká flétna patří do Jantarky. Teď už to zase víme a za necelý týden můžeme s klidem před lidi.
Ta příležitost byla u příležitosti zabijačky prasete v Heřmanově Huti, kam se pravidelně sjíždí celá parta, co spolu mluvíme a nejinak tomu bylo i letos. Když jsme přijeli, prase už bylo na pravdě Boží, takže ani neznáme jeho sociální anamnézu, nevíme, jak se jmenovalo a jestli bylo s někým v příbuzenském poměru. Ale bylo lahodné a jemné, čest jeho památce. Během noci se na stoly snesla záplava tlačenky, řízků, jelit, jitrnic a prdelačky, doplněná vybranými víny z Horáčkových zásob, to vše okořeněno ovocem, dortíky a čepovaným pivem. Kolik z nás si asi uprostřed všeho toho blahobytu vzpomnělo, že v Port au Prince zrovna nemají ani obyčejnou vodu...
Letos přijela i Pavlína J. s částí svého klanu a společně jsme si i zahráli, z čehož měli plezír hlavně oba přítomní basisti, protože kytar je na mejdanu vždycky plno, ale zahuhlat si s Pájou Peroutkou se každý den nepoštěstí.
Bude to vypadat jako chronická obsedantní věta, ale přesto: děkujeme Béďovi a Věrce, že nás pozvali a celou noc nás obskakovali jako bychom byli jejich vlastní. Za rok si rituální likvidaci prasete rádi zopakujeme, teď si ukládáme půst. Prase je mrtvo - ať žije prase! (24.1.)

Naposledy v roce krize a zpackaného předsednictví v EU (ale taky Bernarda Madoffa, Michaela Jacksona, šrotovného, plzeňských práv, Jana Kaplického, dvacátého výročí pádu komunismu, Otomara Krejči, Škody Yetti, Mary Travers, Miroslava Moravce, Les Paula, první návštěvy papeže v ČR, Vjačeslava Tichonova a mnoha dalších) jsme se sešli v Telči na prázdninách. Letos se hrálo na zámku, protože v obvyklém sklepě se něco opravuje, takže koncert byl bez předhostů. Když jsme skončili a vyšli na nádvoří, Telč symbolicky ležela pod čerstvou sněhovou peřinkou.
Následný večírek se konal v restauraci U Zachariáše a dostavila se na něj řada lidí z fanklubu, kompletní Kalištníci, kompletní Stráníci (Veronika s Lubošem), Péťa Cihelka etc. etc.
Máme teď před sebou delší rekonvalescenční pauzu a uvidíme se až 23. ledna na zabijačce v Heřmanově Huti. (1.1.)

Dlouho očekávaný návrat do Malostranské besedy dostal poněkud konkrétnější kontury, když v sobotu 19. prosince radnice Prahy 1 uspořádala v besedě Den otevřených dveří. To už vypadá fakt nadějně a děkujeme za hezký vánoční dárek.
Prozatím jsme domluveni, že místo třetí středy v měsíci bude beseda naše druhé úterý a to ob měsíc. Rádi bychom reinkarnovali všechno, na co byli naši Pražené zvyklí, včetně literárního okna. V otázce hostů ještě není úplně jasno - možná, že první rok budeme hrát sami a pozorovat, jak to funguje.
Doufáme, že nalité miliony nepřipraví Malostranskou besedu o genia loci a nebudeme jednou nostalgicky vzpomínat na tu památnou jedinou fungující zářivku v šatně. V plánu koncertů už máme první dva záznamy - 9. března a 11. května. (20.12.)

Poslední letošní souvislý výjezd sice trval jenom tři dny, ale byl plný dějů.
Do Chebu se vracíme každoročně jako domů a letos byla konstelace mimořádně příznivá - chebské publikum dokonce narušilo mnohaletou hegemonii lounských a koncert v Chebu hodnotíme jako jednoznačně nejlepší za celý rok.
Jenom následnou pařbu jsme si tentokrát moc neužili, protože druhý den dopoledne nás čekaly dvě vystoupení pro školy (v Chebu jsme si navíc poprvé zkoušeli, jak to zvládneme ve třech bez Žalmana). Pro nikoho z nás není úplně obvyklá činnost zpívat chvíli po probuzení a ještě veřejně (a ještě tak vysoko). Když navíc na obě vystoupení dorazila jako první zvláštní škola, nedávali jsme si pro následující minuty mnoho šancí na přežití, ale byli jsme příjemně překvapeni - zvlášť při společném provedení černošské pracovní písně se frekventanti zvláštní školy ukázali jako velmi výrazně rytmnicky cítící minorita, i všechna vypůjčená štěrchátka Jindřišce vrátili.
V Touškově u Plzně už několik let uzavíráme sezónu a v místním kinoklubu jsme pořídili i poslední dvě péefky. Tentokrát jsme se tam usadili hned na dva dny, přičemž první večer byl standardní koncert a v druhém případě jsme zahajovali firemní večírek. Čas mezitím jsme trávili v Heřmanově Huti ve štědré náruči manželů Karpíškových a ve volných chvílích mezi bifteky a krkovicí a salátem a polévkou a obloženými mísami jsme vybíhali ven pozorovat oblohu, protože sněžilo a z D1 přicházela jedna neblahá zpráva za druhou. Kapelní Ježíšek přišel taky do H. H. a dnes už na něj hrajeme, popř. ho pijeme a kouříme.
Ve fotoproužku se vracíme ještě k minulé sobotě, kdy jsme zaskočili do Gongu a sami jsme byli zaskočeni jeho novou podobou. Mobilní hlediště se dá celé rozebrat a zašoupnout ke zdi (po zašoupnutí má na hloubku asi metr a půl). Neo takhle vzorně hlídal vchod do šatny.
Protože se uvidíme až mezi svátky v Telči, přejeme všem, kteří to čtou, klidné vánoce, hodně mléka, medu a strdí. Taky abyste nezabloudili během pohádkového obžerství a dokázali v televizi rozeznat smyšlené postavy od skutečných, i když se budou chovat a mluvit stejně nelogicky a zmateně. Ti druzí nám momentálně vykládají pohádky ne proto, aby nám během svátků udělali dobře, nýbrž proto, abychom my jim udělali dobře za půl roku ve volbách. Tak ostražitě. Socdemák na bílém koni sice přijíždí z říše fantazie, ale zanedlouho bude až nepříjemně skutečný. Mějte se dobře a vzpomínejte na nás v dobrém. (19.12.)

V den, kdy po celé republice probíhala akce Daruj AIDS s Českým rozhlasem, jsme měli jedno neveřejné vystoupení v kulturní organizaci 4-Volnočasová, o.p.s. (za tím tajemným názvem se skrývá staré známé k. c. Novodvorská). Hráli jsme jako hudební vycpávka mezi hlavní částí lékařského sympozia a pauzou na oběd a přestože jsme zpívali česky, většina delegátů nám zřejmě rozuměla, protože si vytleskali přídavek (přednášky se vedly převážně v angličtině).
Příští týden nás čeká poslední letošní několikadenní výjezd. V seznamu jsou jenom dva koncerty, ale to proto, že tam chybí dopolední pořady pro školy a jedna soukromá akce. Vypadá to, že si užijeme i trochu zimy, která k nám letos byla zatím milosrdná (byla vždycky někde jinde než my). (9.12.)

Nejdelší letošní šňůra začala týden po sametu a skončila na první adventní pondělí, jinak řečeno trvala sedm dní. Už jsme trochu odvykli být tak dlouho bez přestávky spolu, ale až na Honzův zhmožděný loket (od neustálé pilné práce) a Petrův hexenšus (od nízkého stropu z Zelenáčově šopě) jsme byli na konci šňůry překvapivě svěží.
Celý týden nás provázelo příjemné jarní počasí, takže jsme chodili vesměs v tričku (dokonce i Jindřiška několikrát opatrně vystrčila ruku z palčáku) a byl i poměrně bohatý na zážitky, skoro bych se nestyděl ho označit za předadventní adventuru (aby tomu rozuměl i mladší čtenář). Namátkou - V Heřmanově Huti jsme s místními dětmi zpívali u vánočního stromu, v Lounech bez následků zvládli mejdan v divadelním klubu, v Chomutově se neudusili v tamním kuřáckém country saloonu, v Praze bez potíží našli náhradní sál za rekontruovaný klub Mlejn, v Plzni se nenechali rozhodit spanilostí předskakujících Přeletek MS a ve Zlíně se neumlátili smíchy při houbařských historkách Martina Juříka (i když moc nechybělo).
Děkujeme všem, kteří nás na té mnohasetkilometrové cestě drželi v bdělém a sytém stavu, zejména Béďovi s Věrkou (ty srnčí řízečky byly opravdu lahůdkové, ať už byl srncem kdokoli), Béďovi Šedivkovi, Amunce, strejdovi Mirovi s Maruškou, Čurdu nevyjímaje. Bez vás bychom to sice taky dokázali, ale nebylo by to tak příjemné.
Fotopříloha je tentokrát o jednu vrstvu bohatší, protože za sedm dní se zajímavých fotek nastřádalo víc. Několik je i venkovních (outdoorových), aby bylo vidět, jaké kouzlo má severočeská hnědouhelná pánev, když svítí slunce a jsou dobré rozptylové podmínky. Na páté fotce, která jakoby se sem vloudila omylem, je vidět, jak dnes vypadá klub Mlejn v pražských Stodůlkách, kdysi jedna z bašt folku a country. Snad se tam ještě někdy podíváme a dáme si něco z mikrovlnky. Jako kdysi. (1.12.)

Ten motýl, kterého jsme v jihlavském divadle Na kopečku probudili a který část večera proseděl hlavou dolů na Honzově hrudi, nebyl Babočka brigádní generál, jak jsme se mylně domnívali, ale Babočka paví oko (Inachis io). Kdo se má v těch motýlích hodnostech vyznat tolik let po škole.
Ve všech čtyřech kulturních prostorách, kde jsme se tento týden vyskytovali, se potvrdilo, že vepřová chřipka se zatím neprojevuje v plné síle, ale v některé dny část obyvatelstva podléhá pandemii Růžovky a raději riskují, že na Ulici chytí něco ošklivého, než aby zašli za námi. Přitom od nás mohou chytit jenom radost a štěstí a pocit aktivně stráveného večera. No nic.
V Prostějově jsme maně vzpomínali na některé letní festivaly, protože v sále bylo asi 48 stupňů a žádný kyslík (jenom samý dusík), v Kuřimi jsme maně vzpomínali na jiné letní festivaly, protože v sále bylo asi 16 stupňů a diváci se vraceli do šatny pro kabáty.
Rozešli jsme se v předvečer Jindřiščiných narozenin, ale ne nadlouho - v sobotu nás čeká Expedice Zelí a až si tu vzácnost dovezeme v neděli domů, na několik týdnů se zbavíme návštěv, protože čerstvě kysající zelí vydává podobné zvuky a pachy jako čerstvě kysající člověk.
Místo první fotky jsme klidně mohli dát loňskou, protože v Jihlavě to v hledišti vypadalo, jako bychom skočili v čase, ale nebylo by to fér, protože Jirka Hejtmánek měl letos jiné triko. (13.11.)

Babí léto se skutečně vrátilo (alespoň v podobě ranních mlh a odpoledních polojasen) a prožili jsme celkem idylický týden na Moravě s následnou zastávkou v Bratislavě.
Tam jsme dokonce byli svědky úkazu, který pro Pavla Šporcla je zřejmě denním chlebem, ale nám se přihodí jen za souběhu několika nevyzpytatelných faktorů - závěrečné Standing Ovation.
Tomu ale předcházely koncerty v Kroměříži (po čtyřech letech, foto 1.), v Brně na Musilce (za podpory silné brněnské kliky fanklubu, foto 2. a 3.) a ve Zlíně (přesněji Malenovicích, za podpory strejdy Mira z Biskupic a Víti Troníčka, který s námi ještě poplkal na hotelu, foto 4.).
Poslední fotka zachycuje bratislavské diváky v okamžiku, kdy vstávají, aby nám vyjádřili sympatie vstoje.
Když nahlédnete do plánu koncertů, uvidíte, jak se nám na konci listopadu rýsuje sedmidenní šňůra. Snad ji přežijeme ve zdraví, protože tolik dní v kuse už jsme pohromadě nebyli hodně dlouho. (23.10.)

Nová lekce z globálního oteplování se nás naštěstí dotkla jen okrajově, protože ferman nás shodou okolností zavedl na jih Čech, kde bylo jenom hnusně a zima, ale sněhu bylo málo, všude jsme dojeli včas, v sálech bylo teplo a šel proud.
Protože Míra měl povinnosti na festivalu Jazz Goes To Town v Hradci Králové, hráli jsme všechny tři koncerty s externími zvukaři. V Českých Budějovicích a Prachaticích nás ošetřil Petr Michal, u něhož jsme točili poslední desku, v Praze na Novodvorské byl Zdeněk Tácha. Oběma děkujeme.
Příští týden se budeme pohybovat na východ od Brna a těšíme se, že se třeba znovu vrátí babí léto a na pár dní odhodíme bundy, šály a zimní boty (Jindřiška místo pěti mikin bude nosit zas jenom dvě, jako po zbytek roku). (16.10.)

Ostravský hattrick jsme završili koncertem v DKMO, což je největší fabrika na kulturu na sever od Vídně. Připadalo nám trochu nepatřičné, že se budeme pohybovat po prknech, kde pravidelně hostuje Divadlo Járy Cimrmana a kde cena lístku neklesá pod 10 EUR a při bližším ohledání (přesněji bloudění) kulturáku jsme se ani nemohli najít (viz. fota 1 a 2 - průčelí budovy, Míra ztracený v sále při zvukovce).
Nicméně koncert měl standardní průběh a živé ostravské publikum nám dalo zapomenout, že kromě nás ve stejný okamžik ještě hraje filharmonie, promítá kino a běží asi 7 jazykových kurzů, a na pocit marnosti s tím spojený. Nečekaná byla i péče ze strany pořadatelů - už dlouho se nám nestalo, aby kromě obligátních minerálek a kafe přinesli do šatny mísu ovoce.
Sever Moravy teď až konce roku necháme vydechnout, aby nebylo přežalmanováno. (11.10.)

Příchod astronomického podzimu jsme oslavili (tedy pokud je na tom faktu něco ke slavení) v kruhu nejvěrnějších na výročním sletu fanklubu. Už počtvrté byla cílem chalupa Na Bělici a díky prodlouženému víkendu byl tentokrát slet o den delší. Znovu jsme se utvrdili v přesvědčení, že tahle volba byla to nejlepší, co prezidium fanklubu před lety mohlo napadnout a rádi bychom věřili, že až do skonání světa budou srazy tam, v péči Jirky a Jany Kutišových, Nadi a všech ostatních. Moc děkujeme za všechno.
Sobotní koncert jsme si rozdělili napůl se skupinou Marien a i to byla výhra, protože oni večer, to už jako Marien Ultras, táhli zábavu u ohně až do rána, načež stále svěží nasedli do auta a odjeli domů. Tiše závidíme a vzpomínáme na doby, kdy jsme taky byli takoví energetičtí radiátoři.
Žalmanovi fanklub splnil jedno kdysi mimoděk vyslovené přání a na jednu píseň mu pustili čtecí zařízení. Sice nebylo technologicky úplně nejvyspělejší, ale zato stoprocentně funkční a nezávislé na elektrické energii.
Hlavní program (soutěže, houby, všemožné sporty, důkladná konzumace, společná fotka, oficiality a další večer u ohně) byl v neděli, pohádky byl konec v pondělí dopoledne.
Fotografická ochutnávka je trochu chaotická, na stránkách fanklubu se časem objeví ucelenější sbírka. (4.10.)

Omlouvám se za dlouhotrvající nehybnost, způsobenou prací na jiných úkolech. Snažím se maximum času věnovat novým stránkách, které jsou zaplať Manitou skoro hotové. Už zbývá jenom otevřít asi 400 souborů, něco v nich změnit a uložit je jako něco jiného někam jinam a pak to celé zkontrolovat.
Když všechno dobře dopadne, kolem poloviny října by nový web mohl být venku a pak se zase vrátí všechno do starých kolejí.
Když už jsem tady - máme se dobře a těšíme se na sraz. Máme za sebou několik náročných víkendů, hlavně Honza, který řídil. Jednou to bylo z Minic přes Prahu a Brno do Bruntálu a za několik hodin to samé zpátky, podruhé z Minic přes Prahu a Brno do Ostravy atd. Kdyby jezdil kamiónem a musel dělat povinné přestávky, asi bychom si moc nezahráli. (21.9.)

Závěr prázdnin byl docela hektický, protože víkend pro nás začal už ve středu a celkem jsme se přitom projeli - např. Honza urazil z Minic do Minic asi 1500 kilometrů (přes Frýdek-Místek, Piešťany, Letohrad, Mohelnici a Ostravu).
O něco rozsáhlejší je tentokrát i fotopříloha. Na fotkách mimo jiné uvidíte, jak nám bylo v Piešťanech horko, jak diváci pařili při naší produkci v Mohelnici a Jindřišku při netypické činnosti na zámku ve Frýdku.
V letošním roce se odehrává jedna zajímavá anomálie. Do Ostravy jsme se dosud dostali za účelem umění většinou tak jedenkrát do roka, někdy ani to ne. Teď máme ve fermanu tři ostravské koncerty v rozmezí měsíce a půl. První byl v neděli v letním kině v Porubě a Žalman při té příležitosti zavzpomínal, jak tam byl naposledy před čtyřiceti lety s Minnesengry. V té době se zvuk ještě zesiloval hlásnými troubami, které měli hudebníci před sebou, teď nás Míra proháněl mixážním pultem Allen & Heat, množstvím procesorů, profesorů, kompresorů, suspenzorů a digestoří. Výsledek je bezpochyby nesrovnatelný. 
I když budeme ještě celé září venku, v Mohelnici pro nás každoročně fakticky léto končí a vždycky si tam uvědomíme, že jsme zase o rok moudřejší, zdravější, krásnější a šťastnější. Máme před sebou třináctý rok společného hudebního snažení a budeme teď moudrost, zdraví, krásu a štěstí celkem potřebovat.
Naposledy venku budeme letos hrát v Kališti u Humpolce na sletu fanklubu. Pozvánky by měly pozvaným dorazit v nejbližších dnech, teď jen prozradíme (stejně už to všichni vědí), že partnerskou kapelou bude tentokrát Marien a pokud si Feďa opraví kontrabas, bude zábava celou noc, další noc a ještě poslední noc. Už se těšíme. (1.9.)

Předposlední prázdninový víkend by mohl mít podtitul "z bláta do louže", i když zprvu se jevil celkem nadějně.
V Poličce se v pátek na náměstí sešlo asi tisíc lidí, aby sledovali nás a později Žlutého psa, jak se popereme s vedrem, které bylo toho dne rekordní.
O den později se pohled z obou pódií, na nichž jsme stáli, podstatně proměnil. Ve Žďáru nad Sázavou na Horáckém džbánku měl přechod fronty nezanedbatelný vliv na návštěvu - pod deštníky a pláštěnkami se choulily asi dvě stovky odhodlaných, ale radost jim to neubralo.
V Dolním Újezdě po celodenním dešti bylo po kotníky bláta (stopy jsou na našich autech patrné dodnes), ale při pohledu z pódia to vypadalo, že všichni jsou na svých místech, protože kam až krátkozraké oko dohlédlo, byly vidět na lavičkách hlavičky.
Na Babím létě nás potkal dnes už málo viditelný úkaz - čtyři přídavky. Petrovu slohovou práci ze zpravodaje ÚBL si můžete přečíst tady. (26.8.)

Podařilo se nám prolomit loňskou smůlu, kdy jsme kvůli počasí museli dvakrát zrušit koncert v klášteře Rosa coeli v Dolních Kounicích a letos všechno vyšlo, jak náleží. Největším překvapením bylo množství lidí, kteří s námi přišli strávit večer - celý prostor hlavní lodi byl zaplněný do posledního místa a to byla pro nás po loňském debaklu největší odměna.
Rovnou jsme se s paní ředitelkou domluvili na příště, takže si můžete poznamenat datum 13. srpna 2010. Je to akorát trochu zkaleno tím, že 13. srpen příští rok vychází na pátek, ale příští rok bude vlastně celý třináctkový (třináctá společná sezóna), takže nás jeden pátek navíc nerozhodí.
Tradičně po Dolních Kounicích druhý den patří našemu domovskému festivalu v Kyjově. Letos doznal několika podstatných změn: po dlouhé době večer slovem neprovázel Vašek Souček, nýbrž Pepa Štross a v zázemí vyrostla nová stavba, kam bylo lze se uchýlit, kde tekla teplá voda a fungovaly zásuvky.
Všechno ostatní bylo známé a vyzkoušené, včetně kompletní sestavy ze Sudoměřic a množství kvalitního proviantu v týlu. Pepa Štross si s námi dal jednu známou masovou píseň a pak už noc patřila známým masovým delikatesám a dalším radostem. Na Perseidy jsme si ani nevzpomněli, přestože bylo jasno.
Příští ročník ŽFK bude v sobotu a ještě k tomu 14. srpna. (17.8.)

Dvě nové štace a zároveň dva beznadějně vyprodané koncerty nás čekaly v severních a nejsevernějších Čechách (výš už jsme byli jenom ve Frýdlantu a Rumburku). Oba dny měly jeden společný rys - cestou jsme míjeli pozůstatky čtvrteční vichřice, ale naštěstí pro nás oba hrady byly pod proudem.
Vartenberk ve Stráži pod Ralskem je dnes renesanční zámek (na místě původního gotického hradu) a jeho poslední moderní přestavbu měla na svědomí sovětská armáda - dodnes jsou v omítce patrné vyryté nápisy Cмoлeнск a Москва. Co nedokonali vojáci, dokonal požár, takže dnes se začíná znovu od střechy. Významný rod Vartenbenků kdysi dědičně zastával úřad nejvyššího číšníka českých králů, což nebylo na ruině nijak patrné, ale v kiosku, který na nádvoří přijel, měli celkem slušné pivo a čertovsky slané klobásy (bylo nutné je spláchnout ještě jedním pivem). Zahajovali jsme Vartenberské kulturní léto a oboustranně jsme si udělali dobře.
Grabštejn sestává ze dvou objektů - hradu, který je turisticky přístupný (a kde jsme hráli) a zámku, kde je dnes armádní kynologická základna, takže jsme projížděli přes dvoje závory a míjeli nějaké zelené obludy na kolech. Psa jsme neviděli ani neslyšeli žádného, tak kdoví, co tam armáda vlastně dělá.
Koncert samotný z poloviny propršel, takže to chvílemi vypadalo jak při nácviku spartakiádní skladby Cvičení dospělých s deštníky. Pořadatelé neodhadli úplně zájem a hráli jsme na menším ze dvou nádvoří, takže nakonec se lidé tísnili v přilehlých sálech (koukali na nás oknem), na chodbách a dokonce na věži. Přesto asi padesát lidí odešlo s nepořízenou. Plachta nad námi si občas ulevila a upustila asi dva kýble vody těsně vedle Honzy, což Jindřišku inspirovalo k hlášce, že jí ten zvuk připomíná slona.
Omlouváme se všem za utržené nepohodlí, při pohledu na odcházející neuspokojené zájemce nám nebylo dobře, ale nemohli jsme to nijak ovlivnit. Třeba nás ještě někdy pozvou (na velké nádvoří) a dostane se na všechny. (26.7.)

Rozmary počasí si s námi zahrávají i nadále - zatímco cestou do Strážnice jsme přemýšleli, jestli by nešlo nějakým nedestruktivním způsobem demontovat aspoň střechy aut, aby se dalo větrat, o den později jsme byli rádi, že máme v autě topení.
Strávili jsme spanilou noc u Horáčků na sklepě a následně spanilý oběd u Gajdůšků pod pergolou (to ještě bylo hezky). Co následovalo, se nezapíše do kapelního análu mezi světlé okamžiky. V sobotu odpoledne začalo hnusno, takže v Oldřichovicích jsme se pokoušeli odpoledne rozehřát hrstku zkřehlých, mezi nimiž se vyjímal socdem předák Škromach (volby jsou za dveřmi), o několik hodin později totéž v Moravské Třebové, tentokrát už bez asistence politiků.
Před koncem našeho vystoupení (a celé přehlídky) na moravskotřebovském zámku vypadl proud a dohrávali jsme unplugged, což byla taková pěkná tečka za tím naším víkendem.
I když sobota se moc nevydařila, proti tomu, co se dělo v Trenčíně, jsme byli jak v bavlnce, protože zájezd neprovázela žádná zranění a větší materiální škody. Hluboce smekáme před všemi, kteří se nenechali odradit deštěm a zimou a vydrželi s námi až do konce. (19.7.)